Stanislav Filip: šuplíček mi dílky přetéká

Karviná Nikol Klimšová
Je až neuvěřitelné, jak všestranný člověk je Stanislav Filip. Nejenom že píše poezii, říkanky a pohádkové příběhy pro děti. Založil se svou partnerkou také divadelní soubor Harlekýn a vyřezává ze dřeva díla, která se dostala až do Argentiny, Japonska či Pákistánu. V jeho životě ho nepotkal jen úspěch, ale i bolest a zklamání, kterému statečně čelil po boku se svou družkou a životní láskou Alenou Hlouškovou. Stanislav Filip se vyučil dřevomodelářem, ale prošel mnoha profesemi. Rozvážel zeleninu, pracoval v uhelných i uranových dolech, zaváděl vodu na Prosek v Praze, kácel stromy v lese. Staral se jako stájník o krávy, stavěl střechy. Avšak již od svých učňovských let vyráběl drobné i větší plastiky a zátiší. Jako první vytvořil pro svého otce k šedesátým narozeninám intarzii (obrázek vytvořený skládáním a lepením různorodých dřev a dýh, nebo jiných materiálů) Olomoucký dóm, nejdříve však začal psát. Jako mladý kluk na vojně nejdříve napsal povídky pro děti s názvem Konec piráta Broukala. „Byl to takový příběh, kdy se omylem jeden tatínek ztratil rodině a rodina ho potom začala zajímavým způsobem hledat. Jakmile jsem povídku dopsal, ve své pýše jsem šel v roce 1967 do vydavatelství Albatrosu, kde byla tehdy šéfredaktorkou manželka Ondřeje Sekory. Ta mi tehdy dala v podstatě pohlavek. Řekla, že jsem se musel u psaní strašlivě nasmát, ale že trpím fabulační nenasytností, což je pro normálního čtenáře katastrofa. A že by bylo nejlépe, kdybych s tím zašel na Barrandov, že by z toho mohli udělat třeba seriál pro děti,“ říká Stanislav Filip. Na Barrandov se tehdy vydal a o jeho příběh byl zájem, avšak rok 1968 všechny jeho plány zhatil. „Nedávno jsem se však na povídky podíval znovu a myslím si, že nemají o nic menší schopnost proniknout mezi děcka, jako tehdy. Tak uvidíme,“ dodává Filip.
Když se Stanislav Filip oženil a začal se starat o rodinu, šlo psaní trošku bokem. Jako voják si přivydělával k devadesáti korunovému žoldu psaním básníček do časopisu Obrana lidu. A už tehdy osud, i když na dálku a nevědomky, svedl Stanislava a jeho nynější partnerku Alenku, k sobě. „Alenka četla v Obraně lidu nějakou básničku, kde byl podepsaný Stanislav Filip. Vystřihla si ji a schovala do šuplíku. Když jsme se po osmnácti letech seznámili, tak ji vytáhla a ukázala mi ji. Já tu básničku měl u sebe taky schovanou,“ vzpomíná s úsměvem Filip. Nicméně ještě několik let si na své setkání Stanislav a Alenka museli počkat. Po rozpadu manželství a těžkém onemocnění přišel Stanislav Filip ve svých jednačtyřiceti letech o předloktí. „Doktoři mi řekli, že jsem hodně kouřil. Takže žádná senzace. Dostal jsem embolii, mrtvici a infarkt. Prakticky jedna strana těla, která měla být zdravá, byla taky mrtvicí taky šlehnutá. Ještě dodnes ten cit v pravé ruce nemám. Nejde to ani popsat. Blíží se to k tomu, jak bych měl na ruce dvě silné rukavice,“ upřesňuje Filip. Aby tehdy ruku procvičil, začal sbírat prsty kuličky, špendlíky a vyšíval, třeba vánoční ubrus. „Pak jsem mohl vzít do ruky pero a začal jsem psát,“ vzpomíná na těžké chvíle Filip. V té době prakticky sedmnáct měsíců ležel jako lazar a mohl jen přemýšlet. „Takže všechny myšlenky, které se mi za tu dobu nakumulovaly, šly ven, úplně se to ze mě vychrlilo. Třeba Hanácké básničky jsem měl napsané během týdne, nebo sbírku básní do katalogu pro umělce jsem napsal za noc. A to ve dvou verzích, veselou a smutnou. Já teda nevím, jak to dělám, ale je to prostě tak,“ říká Stanislav Filip. V té době si začal na inzerát dopisovat s Alenou Hlouškovou. Dopisování trvalo tři čtvrtě roku „Ty dopisy měly formát A4 a byly někdy i osmistránkové. Posílal jsem je Alence v pátek ráno i odpoledne, aby dostávala dopis každý den.Na konci dopisování jsme měly každý hezkou hromádku a z dopisů se dalo vyčíst téměř vše,“ dodává Filip. Alenka si pak pro Stanislava přijela a odvezla ho s sebou do karvinského paneláku. V té době byl schopný ujít asi třicet metrů. Jednou ho vzala na středisko v Lomné v Beskydech na maliny a kamarádka, která je tam zavezla gazíkem, práskla dveřmi a odjela. „Polknul jsem naprázdno, protože přede mnou bylo šest kilometrů a já do té doby ušel jen těch třicet metrů. Tak jsem se šel krůček po krůčku, od keříku ke keříku, abych byl co nejblíže nějaké civilizaci. Nakonec jsme se dostali dolů, zvládl jsem to. Byla to pro mě taková psychická vzpruha, že hned to odpoledne jsme požádali známé, zda bych si mohl něco vyrobit na jejich soustruhu. Chtěl jsem si zkusit, jak mi to půjde bez jedné ruky. V ten den jsem vyrobil dvě velké stojací lampy. Když jsem zjistil, že by mi to šlo i s jednou rukou, tak jsem žadonil, abychom si s Alenkou sehnali nějaký kumbál, kde bych mohl pracovat na soustruhu,“ popisuje Stanislav Filip.
Místo však hledali a sháněli marně. Kvůli prostorům pro práci, se museli oba pustit do podnikání. To je stálo spoustu sil, problémů a odneslo to jejich zdraví. Z podnikání jim však zůstala kupa dřeva, a když je nikdo zdarma nechtěl, rozhodl se Filip, že jej nenechá jen tak shnít. „Vzal jsem si proto nožík a nožíkem jsem začal do dřeva dlabat. Za tři měsíce jsem měl svou první výstavu v karvinském archívu. I když to bylo tehdy hodně troufalé, výstava byla povedená a vlastně od té chvíle řežu. Je to prostě rozjetý vlak, z kterého nemůžu vyskočit,“ říká umělec Filip, který je také zakladatelem tolik oblíbeného řezbářského plenéru Darkovská lípa.