Stáří má člověk řešit včas, nenechat to na dětech
Zkrachovalo zařízení proto, že movitých důchodců je v Česku minimum?
Projekt převzatý z Kanady počítal hlavně s klienty z řad dobře situovaných emigrantů, kteří se na stáří vracejí domů. Také s restituenty. Stejně se ale kapacitu asi 120 míst dařilo zaplnit sotva z půlky.
Za nájem včetně péče platili pětatřicet tisíc měsíčně. Zdálo se jim to drahé?
Ano. Prostředí bylo možná zbytečně luxusní. Typický český senior se asi líp cítí v jednodušším útulném zařízení, pokud vůbec do nějakého chce.
Co jste nabízeli?
Jedno a dvoupokojové byty. Každý si je mohl zařídit podle svého. Rezidence měla daleko do klasického domova důchodců. Organizovali jsme výlety, pořádali vernisáže, módní přehlídky. Plusem byla záruka dožití v pěkném prostředí, i při zhoršeném zdraví. Jedno patro jsme vyčlenili nonstop ošetřovatelské péči, tam platili měsíčně kolem padesáti tisíc.
Jak důchodci využívali wellness centrum či bazén?
Minimálně, i když si vzpomínám na jeden manželský pár, který přišel jen kvůli bazénu. Filozofie bydlení stavěla na aktivních důchodcích, jenže ti soběstační žijí raději doma.
Jaké řešení radíte lidem s průměrnou penzí?
Na Západě jsou senioři zvyklí řešit stáří v předstihu a sami. Na důchod si připlácejí už jako studenti. Dokud jsou lidé ještě aktivní, měli by se rozhlédnout po vhodném zařízení a podat přihlášku, i když ji ani nevyužijí. Nedoporučuji nechat tuto starost jen na dětech.
