Dnes už sice po okrajích výpadovek na větší města nepostávají řady stopařů jako kdysi, přece jen se tu a tam ale nějací studenti nebo trampové objeví. Jaká je šance na úspěch, jestliže stopuje samotná žena nebo muž? A berou řidiči i skupinky? Rozhodli jsme se zjistit, zda vůbec do Českých Budějovic, Pelhřimova a Tábora dojedeme.
1. Do Českých Budějovic stopoval Adam
Stojím za hradeckým sídlištěm Hvězdárna na výpadovce na České Budějovice. Opírá se do mě nedělní polední slunce a tu a tam kolem projede nějaké auto. Nikdy v životě jsem nestopoval, a tak se mi natažená ruka se zdviženým palcem trochu třese.
První mi staví můj známý. S tím jet nechci, měl bych to moc jednoduché. Ke cti mu slouží, že brzdí dalšímu stopaři, který stojí o kus dál. Neuběhne ani deset minut a u kraje silnice brzdí stříbrná dodávka se značkou Opel. Na dveřích má nalepené logo sklenářské firmy. „Nasedej,“ volá na mě otevřenými dvířky hluboký hlas. Patří staršímu šedivému muži s neoholenými vousy. Připoutávám se. Pod nohama se mi převalují prázdné lahve od piva a jedna napůl vypitá vodka. Ve vzduchu se kromě pronikavého zápachu zteplalého alkoholu vznáší i nejrůznější další odéry. „Jedu jen do Lásenice,“ vypadává ze mě bezděčně. V rukou poněkud nesmyslně mačkám ceduli s nápisem ČB, kterou řidič už stejně viděl. Muž jen pokrčí rameny a rozjede se.
Po několika neúspěšných pokusech zapříst hovor to nakonec vzdávám. Do monotónního zvuku pneumatik se tak ozývá jen pocinkávání kovové destičky s fotkou vyzývavé striptérky, zavěšené na zpětném zrcátku. V lesích před Lásenicí přichází zvrat. Muž se začíná úlisným tónem vyptávat na osobní věci: „Máš holku? Spíte spolu?“ Jenom cosi zahučím a začnu se dívat z okénka. Usilovně popoháním krajinu, aby rychleji ubíhala. Když konečně přijedeme do Lásenice, hodně se mi uleví. „Bude ti to stačit tady na zastávce autobusu?“ ptá se řidič. „Bohatě,“ odpovídám a s poděkováním vyskakuji ještě skoro za jízdy.
Za pět minut dalšího stopování mi zastavuje černá felicie. „Určitě jedeš do školy, viď?“ ptá se zhruba stejně starý černovlasý řidič. Přikyvuji. S Michalem si hned potykáme a zabereme se do rozhovoru o škole a o řízení. „Stopaře beru, protože když jsem sám stopoval během studia na střední, bylo fajn, když mě někdo vzal,“ vypráví. Vzápětí se omlouvá, že jede jen sedmdesát, řidičák má teprve čerstvě. Sám by jel rychleji, ale když někoho veze, snaží se být opatrný. Začínáme se bavit o dopravní situaci a o nehodách našich známých. Zdá se mi, že Michalovy dlouhé prsty svírají volant čím dál křečovitěji.
V Budějovicích mě vysazuje u kolejí Jihočeské univerzity a odjíždí zaparkovat. Cesta mi trvala celkem pětaosmdesát minut. Do Budějovic se stopem na zkoušku vydala i kolegyně. I s tříminutovým čekáním se na místo dopravila za pouhých padesát čtyři minut. Potvrdilo se tak pravidlo, že ženy cestují stopem rychleji.
2. Jana jela do Pelhřimova
Stojím malý kousek od kruhového objezdu, za keři zlatého deště. Výpadovka na Pelhřimov. Po malé chvilce kolem mého zdviženého palce projíždí policejní auto. Strážníci si mě významně prohlížejí. Jsem z nich trochu nervózní, ale uklidňuji se vědomím, že stopovat se nesmí na dálnicích. A na té nestojím.
Někteří řidiči posunky ukazují, že dál nejedou. Většinou se ale setkávám s nechápavými obličeji za skly projíždějících vozů. Není příliš hustý provoz. Je půl desáté ráno.
Mám štěstí. Po deseti minutách čekání mi zastavuje nákladní auto. Dala bych přednost osobnímu, protože jsem z řidičů kamionu měla vždycky strach, i když jsem s nimi ze stopu neměla nikdy zlou zkušenost. Za volantem sedí asi padesátiletý muž v seprané košili, s neholenými tvářemi. Jsem napjatá, kdo se z něho vyklube. Pepřový sprej mám každopádně v kapse. Snažím se rozproudit konverzaci. Během chvíle poznám, jestli si chce povídat, nebo jestli bude lepší nemluvit.
Na první pohled sešlý chlapík se brzy promění v usměvavého pána, který stopaře bere často. Aby je ale vzal, musí slušně vypadat. „Ale taky jsem tudle vezl holku s klukem, co měl hlavu plnou copánků. A byli to výborný lidi,“ vypráví řidič své zkušenosti. „Ale vám jako ženské zastaví každý, no ne?“ obrací se na mě muž, který s náklaďákem jezdí už od vojny. Bude to třicet let. Mluvíme o všem možném. Už mě vůbec nenapadá přemýšlet nad pepřákem nebo nad tím, jak se budu bránit. Cesta svižně utíká. Muž si připaluje cigaretu a vypráví o svém „zdravém životním stylu“: „Každý den vypiju šest kafí a vykouřím tak krabičku cigaret.“ Pomalu se blížíme do Pelhřimova. „Ach jo, je teprve deset. Tak to až složím, pojedu určitě ještě s traktorem práškovat brambory,“ říká muž, jehož zaměstnavatel kromě přepravy zajišťuje i práce v zemědělství. „Proto mám raději delší trasy, kdy si svoje odjedu a mám vyděláno,“ říká šofér auta, kterým rozváží nejčastěji toaletní papír. „Za našich časů stačily nastříhané noviny na čtverečky. A ještě si člověk početl,“ vtipkuje řidič.
„Hele, koukněte se, přes silnici běží veverka,“ upozorňuje řidič. „Tak, a má to za sebou,“ komentuje osud černého zvířátka, které přejel protijedoucí vůz.
Šedivý asfalt nám v rozmazané čmouze ubíhá pod koly a s charakteristickým „hééém“ nás předjíždějí rychlejší auta. „Hele, koukněte se, přes silnici běží veverka,“ upozorňuje řidič. „Tak, a má to za sebou,“ komentuje osud černého zvířátka, které přejel protijedoucí vůz.
Až na tento nepříjemný zážitek byla cesta příjemná a rychle uplynula. I s čekáním mi cesta do Pelhřimova trvala třiačtyřicet minut.
3. Do Tábora se vydali společně
Prší. Prošli jsme Zbuzany a zastavujeme kousek za přeškrtlou cedulí s nápisem Jindřichův Hradec. V držení čtvrtky s velkými písmeny TA se střídáme. Auta jezdí jedno za druhým, ale dlouho nám nikdo nepřibrzdí. Většina řidičů nás ignoruje, ti s plně obsazenými auty se mávnutím ruky omlouvají. Co chvíli nás sprškou vody z louže ohodí nějaký kamion.
Úspěch přichází až po čtyřiadvaceti minutách. S rozblikanými směrovkami na krajnici zajíždí červené třídveřové auto značky Wolkswagen. Utíkáme k němu, vděční za úkryt před dešťem. Podle nepsaných pravidel stopařů si kolegyně sedá dozadu, já zůstávám vepředu na sedadle spolujezdce. Řidič se tak prý cítí méně ohrožený.
Až do Tábora nás sveze čtyřiadvacetiletý pohodový muž. Jede do školy do Plzně a z legrace nám dává hádat, který obor studuje. Trefíme se hned na první pokus – plzeňská práva. Diskuze o školách pokračuje a brzy už si jako staří známí vyměňujeme peprné historky z kolejí. Z vysokých škol přecházíme na střední a vzápětí přichází malé překvapení. „Taky jsi byl na obchodce v Hradci?“ podivuje se řidič Martin. Kývám a pro zajímavost se ptám, koho měl za třídní profesorku. „Imberovou? Já taky, akorát o čtyři roky později,“ říkám. Tohle zjištění spouští další smršť vyprávění. Po chvíli přijíždíme do Plané nad Lužnicí. Na hlavní silnici je jako vždy dopravní zácpa, a tak nám zhruba kilometrový úsek trvá asi deset minut.
Konečně se zase rozjíždíme. S kolegyní teď stáčíme rozhovor zpátky ke stopování. Dozvídáme se, že „náš“ řidič stopaře bere, protože sám ještě nedávno stával na okrajích silnic s nataženým palcem. „Spousta lidí stopuje do Budějovic, protože tam jezdí studenti do škol. Ale tady na Tábor, kde jste stáli vy, jsem už dlouho nikoho neviděl,“ svěřuje se. „Se stopaři se dá dobře pokecat, a cesta ti tak utíká daleko rychleji. Když jsou to navíc sympatičtí lidé jako vy dva, tak je to úplně v pohodě,“ vypráví.
Po osmdesáti minutách se Martin ptá, kam chceme v Táboře zavézt. „Tady nám to úplně stačí. Děkujeme a šťastnou cestu,“ loučíme se. Auto mizí v dálce a my se shodujeme, že jeho řidič byl ze všech nejsympatičtější.
Místa ke stopu v Hradci
Na Prahu a Tábor se nejlépe stopuje za posledními domy Zbuzan, na konci Rezkovy ulice ve směru na Děbolín.
Na České Budějovice stávají stopaři na silnici 34 za autobazarem na Hvězdárně.
Řidiči jedoucí do Brna a Pelhřimova stopujícím zastaví za kruhovým objezdem u Lidlu směrem na Jarošov.
