Do měst v zemi se rozjedou řečníci a úderem jedenácté hodiny vyhlásí samostatnost.
Tak zněl plán Socialistické rady v Praze, když se kvůli vývozu potravin z hladovějících Čech do ciziny rozhodla uspořádat 14. října 1918 generální stávku. Nakonec tak ale učinil jen řečník František Hanzlíček. V neděli 13. října dorazil do Písku a zjistil, že místní lidé o chystané stávce nevědí. Proto se domluvil s herci, kteří měli večerní představení v divadle. Během něj vytáhli cedulku, krátce přečetli návštěvníkům, oč jde, a hráli dál. Lidé už pak během několika hodin zprávu roznesli.
Že z plánu sešlo, už ale nikdo řečníkovi nevyřídil. „Hanzlíček tedy vystoupil podle úmluvy 14. října na balkon písecké radnice, pod kterým stály tisíce lidí, a vyhlásil jako jediný v zemi samostatnou Československou republiku,“ vypráví ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Dav lidí byl nadšením bez sebe. Vojáci ze sebe v první eufórii servali monarchistické znaky, na uniformy místo nich dali červenobílé stužky a přestali zdravit velitele.
Někteří písečtí zase rozcupovali na kousky obraz císaře Františka Josefa, který visel na budově okresního hejtmanství, strhli z ní také rakouskou orlici a černožluté prapory.
Na radnici sestavili dvanáctičlenný Národní výbor podle výsledků předválečných voleb a u pošty zasadili lidé tři lípy svobody. „Zajímavé je, že se stromky neuchytily. Jako by to mělo spojení s faktem, že žádný samostatný stát ten den nevznikl,“ podotýká Prášek.
Odpoledne, když končila směna v tabákové továrně, vyrazili obyvatelé Písku v průvodu s hudbou naproti dělnicím. V tu chvíli ale jejich radost skončila a hudba utichla. Železničáři z Prahy jim totiž řekli, že republiku nikde nevyhlásili a vše zůstává při starém.
Nadšení vystřídal strach
Nadšení mezi lidmi vystřídal strach z toho, co bude dál. Nejhůř na tom byli vojáci. Za odmítnutí poslušnosti velitelům hrozil tehdy trest smrti. „Naštěstí dostali od velitele výstrojního skladu nové odznaky a našili si je zpátky,“ říká Prášek.
Do druhého dne byl klid. Ráno 15. října přijel do Písku oddíl uherských vojáků, aby situaci vyšetřil. Nic velkého ale nezjistil. Ptali se totiž hejtmana, který byl nemocný a ležel v posteli, takže moc nevěděl. A tak aspoň zavřeli Františka Hanzlíčka do písecké krajské věznice.
Prověřování celé akce pokračovalo v klidu. Pražští úředníci, kteří měli kvůli tomu přijet, totiž údajně sami chtěli, aby monarchie skončila. Nejprve se proto vymluvili, že nesehnali auta, kterými by přijeli, pak že se jim cestou porouchalo.
Písecký starosta tak nakonec dostal dvě stě korun pokutu za to, že nechal vyvěsit národní vlajky. Přesto, že na píseckém „omylu“ leželo přísné embargo, informoval o něm další den maďarský deník Az Est.
28. října 1918 byl v Písku den jako každý jiný. Odpoledne šli lidé na pohřeb místního knihaře, když přišla na nádraží telegrafická zpráva z Prahy. Je vyhlášená samostatnost.
Písečtí už ale tak snadno nevěřili. Nechtěli si zopakovat událost před čtrnácti dny. Když si situaci několikrát potvrdili, začali znovu slavit. Ještě tu noc sundal majitel klempířského závodu s hasiči plechové orlice, symbol Rakousko-uherské monarchie. „A že jich po budovách v Písku bylo. Klempíř si pak všechny znaky vyvěsil na fasádu u svého domu v Heydukově ulici. Říkalo se tomu slet orlů,“ dodává Prášek.
29. října pustili z vězení Františka Hanzlíčka. „Zajímavostí je, že 28. října 1918 nevyhlásili stát. Jen samostatnost. Tehdy nikdo nevěděl, jestli nebude naše země třeba královstvím. Jen písečtí měli jasno už čtrnáctého. A aniž by tušili, dobře tipli celý název Československá republika,“ uzavírá Jiří Prášek.
Naletěli i Strakoničtí
Po vzoru Písku vyhlásili republiku 14. října taky ve Strakonicích, kde radostnou zprávu vybubnoval obecní strážník Karel Kraus. Strhnout se nechali také vodňanští, protivínští, lidé ve Štěkni a dalších obcích.
Moc podrobností k této události ale neexistuje. V okresním archivu je možné dohledat několik zápisů v obecní kronice města a projít si hrstku dobových fotografií.
Z tehdejšího tisku se nic nedochovalo. Jen týdeník České národní demokracie Prácheň, který začal vycházet v roce 1919. Stál třicet haléřů a ve svém čtyřiadvacátém čísle 14. června vyzýval: Do voleb! Prvních v Československé republice.
Události kolem vyhlášení samostatnosti a vzpomínky Hany Dvořákové přinesly v roce 1988 strakonické Naše noviny. Svým čtenářům věnovaly „na počest“ sedmdesátého výročí republiky pravidelný sloupek.
Ve vydání 26. května dávají na straně tři slovo pamětnici, která byla přímou účastnicí. „Je kolem desáté hodiny dopolední. Z budovy radnice vyběhl strážník Karel Kraus. Na řemeni měl upevněný bubínek, na který bubnoval, aby poté vždy ohlásil některá z rozhodnutí městské rady. Dnes, jak se zdá, bubnuje mnohem výrazněji a mnohem déle. Vykláním se z okna našeho bytu na náměstí a poslouchám, co bude strážník Kraus oznamovat. Nemohu tomu uvěřit. Slavnostním hlasem oznamuje, že Rakousko-Uhersko zesnulo v Pánu a že byla vyhlášena Československá republika,“ stojí v článku Našich novin.
Strakonický kronikář byl konkrétnější, když vedle data 14. října 1918 zapsal, kdo četníka do ulic poslal: „Dovolat se někoho telefonem nebylo možno, lidé tvrdili, že v Plzni i v Písku už byla republika také prohlášena a tak nařídil úřadující náměstek pan Karel Zdráhal městskému strážníku Krausovi, aby vybubnoval, že máme republiku socialistickou,“ píše se v kronice, uložené ve strakonickém okresním archivu.
Nikdo netušil, že četníci strážníka Krause zatknou, dnes by tomu řekli za šíření poplašné zprávy, a odvezou ho i s bubnem do věznice krajského soudu v Písku. Proviněný Kraus ani Hanzlíček ale ve vězení nestrádali. „Lidé jim nosili něco na přilepšenou,“ zdůrazňuje Jiří Prášek z Prácheňského muzea.
Lidé plakali radostí
O to slavnější ale byl návrat. Osmadvacátého října přišel na strakonickou radnici telegram: V Praze prohlášena Československá republika. Rakousko kapitulovalo. Vládu převzal Národní výbor. Brána vězení se otevřela a strážník Kraus vybubnoval symbolicky republiku znovu. Hned jak ho propustili společně s Františkem Hanzlíčkem před píseckou radnicí. Na strakonickém vlakovém nádraží ho vítali s ovacemi. Odtud ho až do města dovezli v kočáře, který táhli nadšení vlastenci. Davy lidí bouřlivě zdravily strážníka. „Měl být v Písku souzen za zločiny jen proto, že s předstihem čtrnácti dnů vyhlásil, co nyní bylo skutečností,“ je citace pamětnice Dvořákové z Našich novin z 2. června 1988. Zpráva se rozlétla městem. Lidé se objímali, plakali radostí, zpívali Kde domov můj a další lidové písně, zdobili se trikolórou a strhávali znaky monarchie.
