Spíš ztráty než příchody počítaly v letní přestávce strakonické basketbalistky. Jedna posila by je však měla vyrovnat.
Zuzana Ondřejová má zkušenosti z několika českých klubů a za sebou i úspěšnou sezonu ve Francii, kde ze druhé ligy dokázala se svým týmem postoupit do první a zahrát si i Final Four francouzského poháru. To se ještě nikdy v historii žádnému druholigovému celku nepodařilo.
„Jedna z mých podmínek byla vrátit se do Čech na rok. I kvůli tomu, abych si dodělala školu, a v tom mi Strakonice vyšly vstříc,“ říká čerstvá absolventka pražské právnické fakulty Zuzana Ondřejová.
Jak se vám zatím líbí ve Strakonicích?
Super. Zatím je to klasická příprava, takže fyzicky dost náročná, ale je to fajn.
Co je na běhání fajn?
Vlastně jsem nejvíc nadšená z holek. Minulý rok jsem byla ve Francii a teď se vracím do českého prostředí, kde někdo řekne vtip a vy mu rozumíte a můžete se od srdce zasmát. Navíc s holkama se znám. Hrály jsme proti sobě odmalička.
Ovšem pan Vondřička připomínal, že tohle není vaše první štace ve Strakonicích. Vzpomenete si, kdy jste tu hrála poprvé?
Bylo to v žákyních. Strakonice vyhrály přebor republiky a my jsme s Pardubicemi skončily druhé. Vítěz přeboru měl možnost jet na mezinárodní turnaj vítězů. Pan Vondřička mě a moji spoluhráčku Hanku Kramperovou poprosil, jestli bychom na dva měsíce nepřestoupily do Strakonic a nepomohly jim.
Jaké to je se po roce vrátit do Čech z Francie?
Klub ve Francii byl profesionální. Strašně se trénovalo. Dva tréninky denně a mimo to střelba a posilovna. Tady jsou ranní tréninky individuální, protože holky chodí do práce nebo do školy. Tam byly oba hodinové nebo dvouhodinové a herní. V tomhle smyslu je to tady lehčí.
A není to pro vás trochu škoda, že se vracíte do Čech?
Čekala jsem na nabídku ze zahraničí. Měl o mě zájem Toulouse z nejvyšší francouzské soutěže. Ale vzhledem k finanční krizi pořád nevěděli, jestli na mě peníze mít budou, nebo ne. Navíc jsem v Čechách, protože jsem potřebovala dodělat vysokou školu – právnickou fakultu.
Takže budete právnička?
Přesně tak. Člověk potřebuje mít nějaká zadní vrátka. Basketbal můžu hrát třeba do třiceti, když jsem zdravá.
Vzpomínáte ještě na Francii?
Pro mě osobně to byl neuvěřitelný zážitek v tom, že na zápasy chodilo patnáct set lidí i víc. Postoupili jsme do Final Four francouzského poháru, což se ještě žádnému týmu ze druhé ligy nepovedlo. Všichni nás chválili, každý říkal, jak je na nás hrdý, a člověk z toho má docela husí kůži.
Co vám to dalo?
Já jsem tam odcházela a neuměla ani slovo francouzsky. Zavolal mi agent a řekl, že mám tuhle nabídku a čtyřiadvacet hodin na rozhodnutí. Byl květen a já vůbec nevěděla, co bude, a jen jsem kývla. Bojovat o místo v sestavě i o to, aby mě ty holky vzaly vůbec mezi sebe, je nepopsatelný zážitek.
Nepřemýšlíte, že se vrátíte zpátky?
Určitě. Když budu zdravá a budu mít po sezoně slušné statistiky, chtěla bych zase zpátky. Mám francouzského agenta a na sezonu bych chtěla určitě někam ven.
Za poslední čtyři roky jste vystřídala čtyři týmy. Jaké to je, takhle pendlovat?
Je to těžké v tom, že nemáte zázemí a pořád někde cestujete. Dělala jsem to vyloženě kvůli škole, abych byla blízko Prahy. Byl to takový kočovný život.
Co pro vás bude po téhle sezoně úspěchem?
Osobně umístění kolem pátého místa. Když to vezmu reálně. Každý chce hrát o medaile. USK Praha a Žabovřesky to mají jasné, ale od třetího do desátého místa může každý porazit každého. Tam to bude záležet na aktuální formě.
