Sudí s praporkem obletěl celou Evropu

Snil o kariéře fotbalového brankáře, ale neprosadil se. Nabral ale jiný směr. Emil Ubias se stal již v osmnácti letech rozhodčím a dotáhl to daleko. Jako jediný liberecký sudí působí v roli asistenta v nejvyšší soutěži, 1. Gambrinus lize, a v roce 2008 se dostal i na listinu FIFA. Takže objíždí, spíše oblétává, evropské poháry i mezinárodní zápasy. Píská na přátelských, ale i kvalifikační utkání, soudcuje mládým i dospělým.

Jak jste se z gólmana stal rozhodčím?

Začínal jsem jako brankář, ale už v dorostu na mě v Doubí nezbylo místo v sestavě. Byli jsme tam tři. Tehdy mi kamarád Jan Zahradník, který dnes chytá v Nové Vsi, poradil, ať zkusím seminář na nábor rozhodčích. Uspěl jsem a v zimě v roce 1991 jsem začal pískat. Nejprve samozřejmě zápasy žáků a dorostenců.

Který byl váš první zápas dospělých a jaké to bylo?

V Dětřichově, kde domácí porazili Horní Řasnici 7:1. Utkání bylo úplně bezkonfliktní. Ovšem už v druhém zápase to docela jiskřilo. Béčko Českého Dubu a Bílého Kostela hrály o postup do okresního přeboru. Kopala tam řada zkušených hráčů a občas se snažili dát to mně, mladému sudímu, jak se říká, „sežrat“. Ale zvládl jsem to a poměrně brzy postoupil do I. B třídy.

Potom už přišla cesta až do nejvyšší soutěže. Byla složitá?

Řekl bych taková standardní. Postupně jsem šel stále do vyšších soutěží, pět let jsem byl v divizi, tři roky v ČFL. V roce 2004 se po velké aféře obměňoval rozhodcovský sbor v profesionálních soutěžích, tedy v první a druhé lize. Dostal jsem se tam jako asistent a tím jsem dodnes.

Je to velký skok z nižších soutěží do první ligy?

Určitě. Hlavně v rychlosti hry. I v divácké kulise a v různých finesách protřelých hráčů. Umí v souboji vcelku věrohodně upadnout, naštěstí tohle je především věc hlavního sudího. My na čáře máme jiné úkoly, i když na faul, který vidíme a hlavní ne, musíme upozornit.

Jaká jsou specifika role asistenta?

Musíme především správně odmávat, kdo má házet aut, zda bude roh nebo kop od branky, a především hlídat ofsajdy. Zároveň bychom také měli vidět, zda míč přešel, nebo nepřešel brankovou čáru. Máme pokyn stát na úrovni posledního obránce, abychom správně posoudili ofsajd. Jenže tak nemůžeme být na úrovni brankové lajny. Tam by se hodilo zavést video.

Kolik jste odmával prvoligových zápasů?

Přesnou statistiku si nevedu, ale blíží se 150. Asistujeme i na zápasech 2. ligy nebo českého poháru.

Liberecký fotbalista Jiří Štajner po návratu z německé bundesligy do Čech prohlásil, že ho šokuje chování hráčů v naší lize vůči rozhodčím. Jaké máte vy zkušenosti?

V emocích leccos vykřiknou, ale to pochopím. Nestalo se mi, že by mi osobně šel nějaký fotbalista na čáru vulgárně nadávat. Spíše slyším vulgarity z hlediště za sebou, ale na ně nesmím reagovat, musím se maximálně koncentrovat na hru. Obecně je ale pravda, že v zahraničí je úcta k rozhodčím na mnohem vyšší úrovni než v Česku.

Jak jste se dostal na listinu Mezinárodní fotbalové federace FIFA?

V roce 2007 mě vybrali do perspektivní skupiny rozhodčích, kteří řídili na zkoušku mezinárodní turnaj sedmnáctiletých ve španělském La Manga. Měl jsem slušné hodnocení, potom jsem ještě mával na kvalifikačním turnaji „sedmnáctek“ v Česku a v roce 2008 mě zapsali na mezinárodní listinu. Podmínkou je umět anglicky, což mi nedělalo problémy. Moje původní povolání bylo učitel angličtiny.

Kam všude jste se s praporkem dostal?

Mám prolétanou celou Evropu. Od Faerských ostrovů po Arménii a Ázerbájdžán. Dosavadním vrcholem kariéry je účast na mistrovství Evropy hráčů do jednadvaceti let v roce 2009 ve Švédsku, kde jsem byl delegován na atraktivní zápasy Anglie–Španělsko, Německo–Anglie a potom o postup do semifinále Bělorusko–Itálie. V tomto utkání v městě Helsingborg jsem dvakrát posoudil sporné ofsajdové situace ve prospěch Italů a Bělorusové mi to dost vyčítali, ukazovali palec dolů. Cítili se poškození.
Teprve po zápase jsme na rozfázovaných záběrech viděli, že moje verdikty byly správné, a z toho vyplynulo i dobré hodnocení od delegáta.

Jaké jsou vaše další rozhodcovské ambice? A nechcete to zkusit i jako hlavní sudí?

Největším snem je pro rozhodčí samozřejmě účast na vrcholných akcích typu mistrovství Evropy, světa. K tomu je ovšem hlavně, aby se v utkáních, která mávám třeba v evropských pohárech, dařilo i hlavnímu. Aby byl dojem delegáta ze zápasu dobrý. A také abych se dostal k takzvaným „větším“ pohárovým nebo kvalifikačním zápasům.
Bohužel Česká republika nemá zastoupení v komisi rozhodčích UEFA ani FIFA a diplomacie je potřeba. Vzpomenou si na české rozhodčí, když je na programu třeba Ázerbájdžán. Pokud jde o druhou otázku, tak už zůstanu u asistenta. Kdybych se teď rozhodl zkusit to jako hlavní, začal bych ve druhé lize. Když by se mi tam dařilo, šel bych třeba za dva roky do první a kdo ví kdy na mezinárodní scénu. A jelikož tam je věkový limit pětačtyřicet let, tak už bych to nestihl.