„Supr!“ řval jsem nadšeně | E15.cz

„Supr!“ řval jsem nadšeně

Redaktor Sedmičky si vyzkoušel jízdu v závodním autě jako spolujezdec pilota Barum rally Antonína Tlusťáka.

Vůni spáleného ricinového oleje a benzinu jsem u tratí Barum rally poprvé nasál v roce 1976. Té atmosféře jsem propadl. Na Barum rally jsem toho během let prožil hodně. Viděl jsem nástup prvních čtyřkolek Audi Quattro i start kariéry domácího talenta Romana Kresty. Po roce 2000 jsem si užíval období superrychlých speciálů WRC a v posledních letech mě těší stále rychlejší a dokonalejší auta kategorie Super 2000.

Až teď se mi splnil sen každého fanouška rally: projet se v soutěžní „káře“ na rozbitých asfaltových cestách. Když přišla před Barumkou nabídka usednout na sedadlo spolujezdce vedle Antonína Tlusťáka, neváhal jsem.“

Tři dny před startem soutěže Tlusťák testuje svůj Citröen C2 Super 2000. Když dorazíme ke Slušovicím, posádka je už v plném tréninku, proto musíme čekat. První zastávku vyplňuje výměna pneumatik. Na uzavřený úsek vyjíždí cisterna a kropí silnici vodou. Následuje několik průjezdů na mokré cestě.

S další zastávkou přichází moje chvíle. Spolujezdec Jan Škaloud mi navléká na holou lebku helmu. Soukám se do auta. Jako nebezpečného šílence mě přikurtuje k anatomickému sedadlu navigátora tak, že se nemůžu pohnout.

Dvě stě dvacet koní

K bezpečnostnímu rámu mám připoutanou i přílbu, takže pohyb do stran je omezený. Překvapuje mě, že toho moc nevidím. S pilotem sedíme kvůli těžišti skoro na podlaze a prostor bezprostředně před autem je pro nás neviditelný.

Fotograf se ptá, jestli mám strach. Ani náhodou! Cítím příjemné předstartovní vzrušení a těším se, až vystřelíme dopředu. Ve sluchátkách slyším stručný Tlusťákův dotaz: „Můžeme?“

„Jedeme,“ říkám odhodlaně. S hlasitým cvaknutím zařadí rychlost a vyrážíme do kopce. Než se stačím nadechnout, naskládá jezdec do rychlostní skříně další čtyři „kvalty“. Dvě stě dvacet koní pod kapotou nevinně vyhlížejícího auta o sobě dává vědět. Digitální otáčkoměr ukazuje k osmi tisícům.

Auto letí po uzoučké rozbité cestě, pilot lomcuje volantem a bleskově přeřazuje nahoru dolů. Kupodivu na hrbolech a výmolech nijak zvlášť neskáčeme. Akceleraci příliš necítím, ale při každém prudkém brzdění mi hlava letí dopředu a nebýt upevnění helmy, mlátil bych s ní o podivně vyhlížející přístroje před sebou. Než se naději, jsme na kopci.

„Dobrý?“ ptá se Tlusťák.

„Supr! Fakt supr!“ řvu nadšením.

Dolů je to ještě lepší. Na jedné z krátkých rovinek na několika metrech nabíráme stopadesátikilometrovou rychlost, abychom bleskově zpomalili a stříhli další prudkou zatáčku. Auto sedí na asfaltu jako přibité. Mezi mým tělem, které se zdálo pevně přitažené pásy, a opěradlem sedadla se během přetížení při brzdění objevuje až deseticentimetrová mezera. Síla.

Třicet litrů tekutin

Uvnitř vozu je pekelné horko. Teď už chápu, proč dvoučlenná posádka vypije během závodního dne třicet litrů tekutin. Valí se ze mě řeky potu, ale jsem v euforii. Tepny a žíly mám plné endorfinů. Najednou vím, proč to tihle muži dělají.

Pod kopcem opouštíme uzavřenou zónu. Jedeme po silnici do Trnavy a zase zpátky. Motor se musí zchladit. Z auta lezu napůl nadšeně a napůl zklamaně. Mám za sebou úžasný zážitek, ale jako narkoman chci víc, další dávku. Bohužel. Posádka se vrací k testování a my vyrážíme směrem k redakci. Jedeme podle předpisů. Jaká nuda.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!