Syrová krajina medvědů, divokých koček a léčivé rašeliny | E15.cz

Syrová krajina medvědů, divokých koček a léčivé rašeliny

Z kouzla přírody se tam člověku zrychlí tep. Borkovická blata dokážou ale i postrašit.

Vůně jsou sytější, barvy různorodější. Toulky podzimní přírodou lákají snad každého. Zbývá několik málo dní, možná týdnů, kdy i Borkovická blata nedaleko Tábora nabízejí takovou podívanou. V tomto období tam v devatenáctém století dosychala rašelina, kterou místní těžili. Na zimu si ji odváželi domů, aby s ní mohli topit. Naučná stezka blízko Soběslavi vede po místech, které se vzpamatovávají z ruční a později hlavně průmyslové těžby rašeliny.
Okruh začíná na parkovišti za obcí Vesce. „Kubata, dal hlavu za Blata,“ připomínám si jednu z prvních vět knihy Karla Klostermanna, který popsal příběh sedláka, legendy blatského kraje. Stavěl se proti vrchnosti, a za to zaplatil životem.
Román výstižně popisuje krajinu, která se musela vrýt do duše každého obyvatele. Kraj rovný jako stůl, pánev jakási zalitá v dávnověku vodou, zní Klostermannova slova.
„Stezka vede po nejsevernějším rašeliništi Třeboňské pánve. Rašelinné ložisko tady začalo vznikat před více jak deseti tisíci lety,“ vysvětluje Daniel Abazid z Blatského muzea.
Lesní pěšinou vstupuji na exkurzi historií. Nade mnou se sklánějí především břízy, smrky a borovice. Chůze mi připomíná kroky po žíněnce. Lehce se pohupuji, ale cesta se zdá být dost pevná. Na nejměkčím terénu jsou navíc položené dřevěné chodníky.
Přemítám o tom, jak asi lidé v tomto kraji žili. „Paradoxně byli docela bohatí. Mezi kyselými rašelinovými plochami byla dost úrodná pole. Sedláci se těšili z bohaté úrody,“ říká Petr Šťovíček z muzea ve Veselí nad Lužnicí.
Tomu odpovídaly i honosné stavby, které si mohli sedláci dovolit. Potom, co dřevěné roubenky nahradily kamenné nebo cihlové domy, vznikl ojedinělý sloh, nazývaný jihočeské selské baroko. „Typické byly malebné štíty nad rozlehlým přízemním obytným domem. Vedle vrat měli bohatě zdobené patrové špýchary,“ říká etnoložka Zuzana Nováková.
Výstavní obce, které může obdivovat každý, kdo projíždí blatským krajem, tam stojí dodnes. Návsi díky péči majitelů donutí leckoho na místě zastavit. „Blatští zemědělci byli zároveň výbornými řemeslníky a zedníky. Často jezdili stavět do Vídně, a to se odrazilo na jejich domech,“ uvažuje Šťovíček. Podle něj se dodnes obyvatelé měst Soběslav a Veselí nad Lužnicí hádají, kdo je metropolí významné kulturní i přírodní památky.
Snažím se hledat rostliny, kterým jsou Borkovická blata jedním z mála útočišť pro přežití. Upozorňují na ně i četné cedule lemující cestu. „Tyhle dny jsou jedny z posledních, kdy se dá ještě něco vidět. Ale už to není zdaleka takové, jako za plné vegetace a na jaře,“ vysvětluje mi Abazid.
Dozvídám se, že v místě kdysi žili medvědi, rysi a divoké kočky. Velká stopa s drápy otisknutá do rašeliny mě znejistí. Z houští na mě však může vylétnout maximálně sova. Ptáků, obojživelníků a plazů je v této přírodní rezervací chráných hned několik. „Odvodňování pozemků vyvolalo změnu, kvůli které začalo vymírat hodně původních druhů. Proto je nutné chránit zásoby vody, která má pro vegetaci zásadní význam,“ dodává.
Zaobírám se myšlenkou, k čemu všemu může být rašelina z Blat užitečná. Jedna z cedulí mě informuje, že má přímo blahodárné účinky na nemoci jako artritida, artróza nebo na kloubní záněty. Má protizánětlivé účinky, odstraňuje otoky a obnovuje vlhkost pokožky.
O tom nejlépe vědí v bechyňských lázních, kde s pomocí rašeliny léčí nemocné, nebo jim pomáhají s rekonvalescencí.
Omámeného vůní přírody mě zarazí industriální koutek zhruba v polovině cesty. Stroje na těžbu rašeliny tady stojí, jako by je dělníci ve spěchu opustili. „V roce 1980 těžbu rašeliny zastavili a vyhlásili místo státní přírodní rezervací. Od roku 1953 zde vytěžili ročně až sto tisíc tun,“ upřesňuje Abazid.
Vybrané plochy pro těžbu se prý musely odvodnit, odlesnit a zbavit povrchové vrstvy, takzvané mourovky. Rašeliniště potom frézovaly stroje ve vrstvě do pěti centimetrů. Podle Abazida je rašeliniště biotopem chladným, mokrým a chudým na živiny.
Bohatství sedláků se prý odrazilo ve furiantském chování. Měli i zdobnější kroje, než lidé z okolních vesnic.
Podrobně se životem lidí na blatech zabývá muzeum ve Smrčkově domě na náměstí v Soběslavi. Tam jsou vedle krojů vystavené třeba i zemědělské nástroje. Návštěvníci zhlédnou i blatskou světnici s dobovým vybavením.
Rašelinu dokázali využít Blatenští od poloviny devatenáctého století. Přinášela jim přilepšení.
Abazid popisuje, jak vyrýpané borky velikosti cihly nakládali na trakaře, odváželi na výkladiště, aby vyschly. Obsahovaly totiž až pětaosmdesát procent vody. Různě je několikrát skupili, a nechali je na místě do zimy. Pak si je převezli domů, kde s nimi topili a vydrolenou rašelinu používali jako stelivo ve stáji.
Některá vyrýpaná rašeliniště zatopila voda. Dnes se v nich odráží okolní příroda. Lidé je popisují jako černá zrcadla. I když je voda čistá, černé dno z nich na oko dělá rezervoáry mazutu. Jejich potemnělost zvlášť vynikne, když se nad krajem začne smrákat. Tenhle moment mě zastihl v roli osamoceného opozdilce, tuláka přírodou, nad kterým už slunce dávno zapadlo.
Příroda mě začala v tu chvíli strašit. Každé zatřepetání křídly ptáka znamenalo nepříjemné leknutí. Neděsila mě jenom možná přítomnost ducha již zmíněného Kubaty. Pahýly odumřelých stromů dostávaly obrysy konkrétních postav.
Rychlost chůze jsem neustále stupňoval. Úvodní cedule na parkovišti avizovala dobu vycházky na tři hodiny. Se sevřeným hrdlem jsem byl ale schopný zvládnout okruh za poloviční čas.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!