„Takový schody do nebe“ vedou v Hranicích pod zem i ke hvězdám

Hranice l Některé schody berou Hraničané po dvou, po dalších si vyjdou jen občas a po jiných chodí pouze vyvolení. Jako schodiště v cementárenském sile, v kostelní věži nebo to v Kunzově paláci. Jedno mají společné. Člověk se díky nim zaručeně dostane na jinou úroveň. Obrazně i ve skutečnosti.

Nejkrásnější schodiště v Hranicích je nejen podle historika Jiřího Nebeského ve vestibulu Kunzova paláce. Neobarokní palác s bytem a kancelářemi si nechal postavit v roce 1897 podnikatel Antonín Kunz. „Je dílem architektů Josefa Pokorného a Jana Kříženeckého, který patří k zakladatelům českého filmu,“ říká Nebeský.

Díky citlivé rekonstrukci je dnes schodiště ještě krásnější než na dobových fotografiích. „Však ta oprava také stála dost peněz,“ podotýká jeden z majitelů vily Jan Halla. Výjimečné dřevěné malované schodiště vede i do věžičky vily. A také to chtějí majitelé nechat opravit.

Nejvyšší a nejhlubší

Nejvíce schodů vede v Hranicích na silo cementárny, které je vysoké 107 metrů a patří k dominantám města od roku 1991. Z přízemí míří k obloze 542 schodů, ze spodního podlaží dokonce 565. Výtahem lze cestu nahoru zvládnout za necelé tři minuty. Pracovníci cementárny vzpomínají, jak před lety používal schody k rozcvičce programátor Jiří Unčovský. Vyběhl a seběhl je pokaždé třikrát po sobě, což je téměř 3300 schodů.

Naopak do nitra země míří schody ve Zbrašovských aragonitových jeskyních, kterých je 170 a díky nimž mohou návštěvníci obdivovat unikátní výzdobu nejteplejších jeskyní v republice.

Schody kdysi vedly i rozevřeným jícnem Hranické propasti do hloubky devětašedesát a půl metru k jezírku, jehož hlubinu dosud nikdo neprobádal. „V roce 1813 byly na dno suché části propasti postavené dřevěné schody a propast se postupně stala vyhledávanou turistickou atrakcí,“ vypráví historik Nebeský. Dnes k jezírku mohou sestoupit jedině jeskyňáři.

Nejstarší a nejnovější

Pravděpodobně nejstarší dochované hranické schody vedou na věž kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Je jich 140. „Jsou z doby, kdy vznikl kostel, tedy z let 1754 až 1763. Myslím, že se od té doby neopravovaly. Jsou dobře udělané, z pevného dřeva. Dříve se po nich chodilo několikrát denně zvonit, od padesátých let má kostel zvonění na elektřinu a do kostelní věže se chodí spíše výjimečně,“ říká správce hranické farnosti páter Jiří Doležel.

Naopak opravu by potřebovalo schodiště, které se stavělo zhruba před deseti lety z Máchovy ulice k továrně LG. Philips. Rozpadat se začalo, ještě když tudy chodily davy zaměstnanců. Už roky lidé apelují na politiky, aby nechali schody opravit. Zatím se dočkali jen uzavření poloviny schodiště, které je zcela rozpadlé. Z osmačtyřiceti schodů v polovině, kudy se ještě pořád chodí, je jich v pořádku jen čtrnáct. „Schody jsou v dezolátním stavu. Teď jeden den v noci nešlo pouliční osvětlení. V deset šli lidi z továrny a mohli jen nadávat,“ podotýká Pavel Roreček, který bydlí poblíž schodiště. Kvůli schodům už jednala hranická starostka Radka Ondriášová s manažerem továrny. „Přislíbil, že je nechá opravit,“ tvrdí starostka. Zatím se tak ale nestalo.

Běh do lázeňských schodů

Zato po 163 schodech v lázeňském parku v Teplicích nad Bečvou se dá běhat. A také se tam běhávalo. Od roku 1979 do roku 1990 tam nadšenci pořádali vyhlášenou akci Běh do lázeňských schodů. Trasa dlouhá 250 metrů vedla od Galašova pramene kolem pošty po schodech a cíl byl u Jurikova pramene.

Tradici založili hraničtí svazáci. O třetím ročníku, který se konal 20. května 1981, informoval tehdejší Zpravodaj Hranic a Teplic. „Závodu se zúčastnilo 79 sportovců, vojáků, mládeže. V rekordním čase 53 sekund uběhl trasu Lubomír Adamič. Zvláštní cenu dostal šedesátiletý Jan Žůrek z Hranic jako nejstarší závodník,“ psalo se ve zpravodaji.

Poslední ročník závodu si vybavuje Ivo Koryčánek. „Pořádali jsme ho v květnu 1990, tehdy po svazácích jako S-klub Hranice ve spolupráci s hranickou vojenskou posádkou a oddílem atletiky TJ Sigma Hranice. Na tu akci se sjížděli běžci z celé Moravy. Ve všech kategoriích závodilo až 150 lidí,“ vzpomíná si Koryčánek.

Po „žebříku“ na vyhlídku

Běháním po schodech je možné si vylepšit postavu i získat větší rozhled. Třeba po zdolání 122 schodů na ochoz věže Staré radnice v Hranicích. Kochat se výhledem na město a okolí mohou návštěvníci věže postavené v roce 1571 už dva roky, vždy od června do září. Schody jsou s každým dalším patrem příkřejší, v posledním už připomínají žebřík. „Schody jsou přístupné díky iniciativě studentů gymnázia,“ těší ředitelku Městského muzea a galerie v Hranicích Hanu Svobodovou.

Schody do centra

Do historického centra Hranic, které je na kopci, vede hned pět schodišť. Nejvíce schodů, šestapadesát, mají židovské schody a jen osmnáct schodů stačí zdolat ulicí Na Náspech. „Schodiště, která vedou na náměstí, vznikla proražením hradeb v osmnáctém a devatenáctém století,“ říká Svobodová.

Výjimečně pěkné schodiště o třiceti schodech je u fary. „Schodům, které vedou kolem fary směrem k řece Bečvě, se říkalo ještě v šedesátých letech Turecký výpad. Tehdy běžné místní pojmenování už ale zcela vymizelo,“ řekl Nebeský.

Do centra města lze vyjít po třiačtyřiceti schodech úzkou ulicí zvanou Pivovarské schody. „Pojmenování získala ulice po městském pivovaru, který v uličce postavili v osmnáctém století. Dnes už tam není,“ upřesňuje Svobodová.

Židovské schody zase získaly svůj název díky blízkosti synagogy, vznikly roku 1817 přerušením městských hradeb.

V nejhorším stavu z pětice schodišť do centra jsou ty u Zámecké pivnice, které vedou ze Šromotova náměstí. „Letos je opravíme, máme na to vyčleněný milion korun. Plánujeme i opravu Pivovarských schodů, ale až příští rok, poté, co jeden z majitelů dokončí v uličce stavební práce,“ avizuje Ondriášová.