Ještě před dvaceti lety byl tělocvik jedním z nejoblíbenějších školních předmětů. Děti ho braly jako příjemné vytržení z koloběhu učení, z lavic vystřelily do šaten a hurá do tělocvičny. „Dnes je pro mnohé žáky základních škol tělocvik nejméně oblíbeným předmětem. Mnohdy se jim ani nechce převléct do trička a tepláků,“ posteskla si přerovská tělocvikářka Vladimíra Pospíšilová.
Změnou života se podle učitelů a sportovních trenérů ze školáků stávají spíše peciválové. Zvláště z těch městských. Platí to i v Přerově, tedy ve městě, kde se narodil bývalý skvělý hokejista Miloš Říha nebo tenista a kapitán daviscupového týmu Jaroslav Navrátil a kde se na špičkové úrovni hraje například házená.
Ve školách i sportovních oddílech museli za poslední roky ze svých nároků slevit. A to hodně. Někdy jsou dokonce rádi, když malí sportovci vůbec dorazí na trénink nebo jsou ochotní strávit sobotní dopoledne na zápase.
Výmluvy a výmluvy
Učitelů, kteří se v hodinách tělocviku striktně drží tabulek, mají na krku zavěšené stopky a v ruce drží metr, ubývá. Dnes už mnohým stačí jen píšťalka a pevné nervy – poslouchat výmluvy, proč děti nemohou cvičit. Banální vytáčky jako rýma nebo kašel dnes už žádného z tělocvikářů a trenérů neomráčí. „Mně před pár dny nepřišel žák na trénink proto, že si den předtím umýval vlasy šamponem a pak ho štípaly oči. To mne opravdu rozčílilo. Arzenál výmluv mají moji svěřenci opravdu široký a někdy neuvěřitelný. To my bychom si v jejich letech nedovolili,“ kroutí hlavou trenér přerovských plavců Jaroslav Hýzl.
Dvaačtyřicetiletý sportovec, který byl v bazénu na sebe tvrdý už od devíti let, musel ze svých trenérských ambic hodně slevit. Ví totiž jedno: Když bude na mladé plavce stejně přísný, jako byli na něj jeho trenéři, dnešní školáky to nevybičuje k lepším výkonům, ale naopak mu ukážou záda a rodiče mu ještě vyčiní, že jejich syna či dceru zbytečně přetěžuje. A nechce-li u startovních bloků stát sám, nemá na vybranou.
Vzpomíná, že jako kluk strávil ve vodě denně tři a půl hodiny. Když nemohl jít na trénink, nebo když mu ho rodiče výjimečně zatrhli, byl to pro něj ten nejkrutější trest. „Nemám pocit, že by to dnes dětem vadilo. Některé dokonce ani nechtějí jezdit na závody. Do plavání chodí mnozí proto, že rodiče chtějí, aby alespoň trochu sportovali. Velké ambice ale většina z nich nemá,“ konstatuje Hýzl, který je jedním z nejuznávanějších plaveckých trenérů v České republice.
Připouští i to, že děti se do sportu nehrnou i proto, že nemají fyzičku, kterou by získaly přirozenou cestou. „Třeba my jsme jako kluci zdolali kdejaký strom, běhali jsme venku, soutěžili. A dnes? Školáci mají problém i se šplhem a během, protože vysedávají doma u počítačů. A tam sílu, obratnost a svaly nezískají,“ podotýká Hýzl.
Nejde jen o lenost
Podobné zkušenosti popisují i další tělocvikáři či trenéři. Třeba zástupce ředitele Základní školy Velká Dlážka v Přerově Jaroslav Matěj, který učí tělesnou výchovu a trénuje dívčí volejbalové družstvo.
„Dnešní děti sport a cvičení opravdu moc nebaví a ani v tom příliš nevynikají. Nedá se ale říct, že by byla na vině jenom jejich lenost. Když se podívám do minulosti, my jsme jako děti měly venku spoustu prostoru pro sport. V okolí našich domovů byla hřiště, kde se dal hrát fotbal nebo jiné míčové hry. Dnes už takových plácků v Přerově moc není,“ míní Matěj. Podle něj jsou z tohoto pohledu velmi rychle rozpoznatelné městské děti, protože ty venkovské si v sobě stále uchovávají svou přirozenost. Lítají venku, takže nejsou k smrti znavené, když mají uběhnout padesát metrů, umějí kotoul a při skoku do dálky se nehroutí strachy, že si zraní kotníky.
Městské děti, které se dají na sport, se proto jako učitel, trenér a aktivní sportovec v jedné osobě snaží povzbudit. Zdůrazňuje ale, že nemá rád, když se o sportu mluví pouze jako o dobré výplni volného času. „Vadí mi, když rodiče jen odkládají děti do sportovního oddílu a následně se nezajímají o to, jaké mají výsledky, jestli je to baví, nebo dokonce zda tam vůbec chodí,“ říká Matěj. Zároveň podotýká, že by rodiče měli usilovat o to, aby jejich potomek dělal vybraný sport poctivě, naplno a rád.
Připouští však, že to dnes školáci nemají vůbec jednoduché. „Vím, že řada dětí raději sedí u počítače. Ale není to jenom o tom. Na žáky klademe větší nároky. Když jsem začal před třinácti lety učit na základní škole, měli deváťáci osmadvacet hodin týdně. Dnes už tráví ve škole o tři hodiny více, a mají tudíž méně času na své mimoškolní aktivity,“ vysvětluje Matěj.
Porovnávat může i Jana Kirchnerová ze Základní školy Želatovská. Tělesnou výchovu učí už dvaatřicet let. Potvrzuje, že dnešní školáci trpí nejen neobratností, ale také nechutí vůbec se hýbat. „Tělocvik je nebaví, někteří ani neumějí chytit míč. Za posledních dvacet let šly výkonnostně hodně dolů, nemají fyzičku. Před dvaceti lety byli v každé třídě tak dva, maximálně tři žáci, kteří nedělali žádný sport. Dnes je to naopak,“ vypráví Kirchnerová.
Peníze. A zase peníze
Učitelka tělesné výchovy ze základní školy v Předmostí Vladimíra Pospíšilová se domnívá, že za nezájmem dětí stojí i to, že nemají podporu v rodině. A zdaleka nemusí jít jenom o to, že by rodiče neměli zájem na rozvoji svého dítěte. „Dneska není sport nejlevnější záležitostí. Od dětství jsem sportovala a vím, že řadu věci jsme měli zdarma, nebo za peníze, které jsme v rodinném rozpočtu takřka nepocítili. Dnes je to mnohem náročnější,“ podotýká Pospíšilová.
A také jeden faktor může hrát roli. Mluví o něm Jaromír Masný z Přerovska, který se dříve aktivně potápěl. „Pro nás byla lákavá vidina, že se díky sportu podíváme do světa. Dnes už tento hnací motor na mladé lidi neplatí. Podívají se s rodiči kamkoliv. Můj desetiletý syn Tomáš vyzkoušel několik sportů, ale ani jeden ho nebaví, chybí mu motivace. Raději sedí u nějakých hloupých videoher, nebo se baví se spolužáky přes počítač na Facebooku. Je to zvláštní generace,“ povzdechl si Masný.
Lékařka zvedá prst
Přerovská dětská lékařka Eleonora Tormová na první pohled pozná nesportující dítě. „Je jich bohužel rok od roku víc. Někteří školáci přiznávají, že prosedí denně až šest hodin u počítače. Výsledkem je vadné držení těla. Musím konstatovat, že je to čím dál častější jev,“ varuje lékařka.
Podle ní se děti mladšího školního věku ještě alespoň trochu hýbají. Se začátkem puberty pak u řady z nich větší fyzická aktivita končí, nebo se smrskne na dvě povinné hodiny tělesné výchovy ve škole. Což je podle ní žalostně málo.
