Jako mladík se věnoval atletice, nakonec si ale zamiloval jinou aktivitu. Skočil do vody. Pavel Tihelka je dnes v prvé řadě potápěč tělem i duší. Tretry schoval už před hodně lety do botníku a běžecké tratě na suchu vyměnil za ponory do hloubek až čtyřiceti metrů pod hladinou. Na kontě už jich má několik stovek.
„Je to aktivita, která se dá dělat celý život. Jeden z mých kamarádů má třiašedesát let a stále se potápí. Mým velkým hobby je navíc fotografování, takže se to snažím spojit dohromady. Pod vodu nevlezu bez fotoaparátu,“ říká Tihelka.
V Jiskře Otrokovice na něj dodnes vzpomínají jako na talentovaného běžce. „Běhal čtyřstovku a osmistovku a byl dost dobrý, ale skončil už v dorosteneckém věku,“ vypráví předseda atletického oddílu Michal Petřík.
Atletika však musela jít stranou. Kvůli studiu i kvůli práci v organizaci Aiesec, která se zabývá třeba výměnami studentů do zahraničí. Právě díky tomuto zaměstnání vycestoval ve třetím ročníku do Kanady a po skončení studia vyrazil na Nový Zéland.
„Strávil jsem tam deset měsíců. Pracoval jsem jako vyučující asistent na univerzitě a ve volném čase se věnoval potápění. Udělal jsem tam asi šedesát ponorů,“ vzpomíná Tihelka. Dalších šedesát absolvoval o něco později v Austrálii, kde získal certifikát divemastera, který mu umožňuje dělat profesionálního průvodce pod hladinou.
Cesta do hlubin
Poprvé se s přístroji ponořil pod hladinu o tři roky dříve, to mu bylo jedenadvacet let. Od té doby ho potápěčské nadšení neopustilo.
Při potápění je podle Tihelky důležitá rozvážnost. „Potápěč to musí mít srovnané v hlavě. Pod vodou je třeba být za každých okolností klidný a nezpanikařit, protože stačí málo a může se stát vážný úraz. Někdo může být výborný potápěč po čtyřiceti ponorech, jiný až po stovce. Je to individuální,“ vysvětluje Tihelka.
Snad nejvíce si užívá výlety k vrakům potopených lodí. „Skoro každý rok jezdíme za kamarádem, který ve francouzském Provence provozuje kemp. Je tam hodně vraků z první a druhé světové války. Tím nejznámějším je ponorka Rubis, která sloužila na straně Francouzů a během války zaminovávala norské fjordy. Jack Cousteau ji použil k natáčení slavného filmu Svět ticha. Sehrála tam svou roli a pak ji potopili. Teď slouží jako cvičný sonarový cíl a pro potápění do čtyřiceti metrů,“ líčí historii jednoho z oblíbených podmořských objektů Tihelka.
Zdůrazňuje, že při potápění je důležité mít parťáky, na které se mohou stoprocentně spolehnout. „Vždycky je tam trocha strachu a zároveň spousta radosti. Je to podobné jako na horách. Sportovní potápění je týmová záležitost. Člověk pak může sdílet společné zážitky.
Na druhou stranu, každý je dole odpovědný sám za sebe, protože možnost pomoci druhému, především ve větších hloubkách, je minimální. Někteří lidé díky partnerům získávají falešný pocit jistoty, který ale pod vodu nepatří,“ míní potápěč.
Sám cítí pod hladinou za své klienty velkou zodpovědnost. „Ideální je, když místo, kde se potápíme, znám, abych mohl ukázat, co je tam zajímavého, ale také varovat před nástrahami. Vždycky skupinu důkladně seznámím s popisem dané lokality. Nejde jen o to, abych dostal z vody tolik lidí, kolik se jich se mnou potopilo, ale aby také viděli to nejzajímavější, co tam je. Pod vodou pořád kontroluji, zda jsou v pořádku, kolik mají vzduchu, jestli nemají nějaký problém. Úplné nováčky je potřeba pořád hlídat,“ popisuje svou práci Tihelka.
Do potápění je tak zapálený, že už stačil udělat potápěčku i ze své manželky. „Ráda se potápí hlavně v teple, takže se snažíme aspoň jednou ročně dostat do Egypta. Má už za sebou přes šedesát ponorů a je velice šikovná,“ chválí Tihelka svou ženu.
Protože pracuje v Praze, jezdí se o víkendech potápět hlavně do jejího okolí. „V Čechách je podstatně víc zajímavých lokalit než na Moravě, takže jezdíme ven skoro každý víkend. Domů do Otrokovic se dostanu maximálně dvakrát za měsíc, ale jednou bych se chtěl vrátit natrvalo,“ říká Tihelka.
„Chci potkat velrybu“
Potápěl se i v otrokovickém Štěrkovišti, které je vyhledávaným místem k rekreaci. „Po povodních v roce 1997 jsme čistili část dna kolem starého mola. I takové potápění v minimální viditelnosti, kdy se člověk často orientuje jen po hmatu, má něco do sebe. Měl jsem pocit, že pomáhám dobré věci,“ vypráví Tihelka.
Jako každý potápěč má i on svůj podvodní sen. „Nikdy jsem v moři nepotkal nic většího, maximálně nějaké menší žraloky. Takže bych konečně rád narazil na manty, velrybího žraloka nebo velryby obecně. Také bych se chtěl podívat na Galapágy a ještě jednou na Nový Zéland,“ vyjmenovává Tihelka.
