Tomáš Šebek: Mise na Haiti? Nejlepší prázdniny v životě

Mluvčí hořovické nemocnice Tomáš Šebek se vzdal pohodlí a odjel pomáhat na Haiti.

Špatné hygienické podmínky, obavy, stesk, ale také štěstí, přátelství a sounáležitost. To všechno zažil chirurg a ortoped Tomáš Šebek na tříměsíční misi na Haiti, odkud se mu nakonec ani nechtělo vracet.

Netajíte se tím, že máte rád nové výzvy, ale proč jste se rozhodl právě pro misi s humanitární organizací Lékaři bez hranic?

Toužil jsem po tom, že odjedu do země, kde jsou úplně jiné podmínky než u nás, a doufal jsem, že bych tam mohl být něco platný. Lékaře bez hranic jsem si vybral proto, že jsou podle mě jednoznačně nejlepší. Mají asi sto projektů po celém světě a dlouhou historii.

Jak dlouho trvalo, než vaše cesta začala nabírat konkrétní podobu?

Byla to hrozně dlouhá cesta, za kterou jsem byl nakonec rád, protože jsem se na ni mohl systematicky připravit nejen já, ale i moje rodina. Pořád jsem nevěřil, že se to podaří, ale najednou jsem měl sbaleno a pak už bylo hloupé říct, že nikam nejedu.

Na Haiti jste chtěl, nebo vám ho doporučila organizace?

Nabídli mi to Lékaři bez hranic. Byl jsem moc rád, bál jsem se totiž, že mě budou chtít poslat třeba do Pákistánu, kde bych se skutečně bál. I kvůli tomu, že mám rodinu. Haiti tedy byla skvělá volba také proto, že to je jejich největší projekt na světě, který funguje právě rok od zemětřesení, které Haiti postihlo.

Jaké byly vaše první pocity, když jste se ocitl na ostrově?

Když jsem přiletěl do hlavního města Port-au-Prince, byl jsem v šoku. První momenty jsou pro Evropana naprosto otřesné. Přijel jsem do města duchů, bez elektřiny, kde je naprostá chudoba a špína. Přiznám se, že jsem se o sebe docela bál a kdybych mohl, tak jsem se otočil a letěl domů.

Kdy se to zlomilo?

Druhý den jsem se přesouval do Léogane na moje působiště. To mě příjemně překvapilo. Tamní tábor byl skvěle vybavený, takže jsem se začal cítit o sto procent lépe. Nemocnice na mě udělala obrovský dojem, všichni věděli, co mají dělat, takže pak už převládaly jen pozitivní dojmy.

S prostředím jste se sžil docela rychle, ale jak to bylo s obyvateli země?

Pomohli mi právě Haiťané, když se mě začali dotýkat a různě mě ohmatávat. To je totiž jejich způsob kontaktu. Nepotřebují mluvit, ale musí si vás osahat. Když jsem je pak vyšetřoval, vytvořilo se mezi námi pouto, které se už jen posilovalo.

Vzpomenete si na váš první složitější případ?

Byla to žena ve středním věku, kterou jsme přijali v noci, a která byla postřelená při loupežném přepadení. Měla šest průstřelů, takže jsem ji operoval asi devět hodin. Pacientka po třech dnech bohužel zemřela, což mohlo být i následkem pooperační péče, která tam přeci jen není taková jako v Evropě.

Z vašeho blogu ale vím i o šťastných případech, jako byla například operace mladého muže s úrazem hlavy.

Ten měl prolomenou lebeční kost přímo do mozkové tkáně. Nakonec jsem se rozhodl pro operaci i s rizikem, že to pacient nepřežije, a kost jsem mu z mozku vytáhl. Za čtrnáct dní už chodil, jedl a jediné, na co si nepamatoval, byly okolnosti úrazu. Byl to zázrak.

To ale určitě nebyl jediný případ s dobrým koncem.

Jednou se k nám dostal pacient, kterého přejelo auto. Měl zlomené nohy, ale nejhorší bylo, že měl poškozenou čelist. Nakonec jsme pro něj vytvořili něco podobného jako nosí hráči amerického fotbalu. Jen to bylo zavrtané do kosti, takže z toho na začátku nebyl nadšený. Nakonec ale všechno dobře dopadlo.

Na Haiti jste ale zřejmě neošetřoval jen zranění. Vyzkoušel jste si třeba porod?

Naštěstí ano. Byl jsem vybavený řadou teoretických znalostí z hořovické nemocnice, kde jsem u porodu byl. Na Haiti jsem se proto celou dobu snažil dostat do přízně porodních bab, aby mě k něčemu pustili. Nakonec se to podařilo. Odrodil jsem dokonce dvojčata, a na to opravdu nikdy nezapomenu.

Kromě vás byli na Haiti rovněž lékaři z jiných zemí. Jaký jste byli tým?

Za mého působení v nemocnici tam fungovalo zhruba čtyřicet lidí. Přibližně deset lékařů a zbytek byli lidé, kteří se starali o pitnou vodu, administrativu nebo logistiku. Z toho nejužšího týmu mi k srdci přirostli úplně všichni. O to hůř se mi pak z Haiti odjíždělo.

Dá se tedy říct, že jste si tam našel i nové přátele?

To určitě. Hodně jsem se sblížil například s anesteziologem z Alžírska. Všichni mě podezřívali, že ho miluju a asi je to pravda. Skvělý vztah jsem měl i s druhým anesteziologem z Rakouska nebo chirurgem ze Švýcarska a gynekoložkou z Německa. Byli jsme skutečně bezvadný tým.

Těšil jste se vůbec domů? Nechtěl jste tam zůstat?

Po pravdě jsem se těšil jen na rodinu, která mi hodně chyběla. Takže kdyby tam za mnou mohli přijet, tak jsem si pobyt na Haiti určitě prodloužil, protože to byly nejlepší prázdniny v mém životě.

Jak jste zvládal odloučení od rodiny? Byl na Haiti vůbec čas na nějaké smutky?

Nejhorší to bylo samozřejmě ze začátku. Moje děti mě vybavily ručně ušitými postavičkami z filmu Kuky, takže i když jsem chlap, tak jsem první dva dny brečel jako želva. Pak začalo být hodně práce, takže času na přemýšlení nebylo tolik, ale každé ráno a večer jsem na ně myslel.

Vaše shledání po návratu domů tak muselo být skutečně bouřlivé.

To bylo. Přijel jsem 22. prosince, takže jsem byl takovým vánočním dárkem. Trávili jsme spolu hodně času a snažili jsme se dohnat to, co jsme za tři měsíce zameškali. To jsem měl i dojem, že mě mají děti rády.

Co vás čeká teď, co plánujete? Nebudou vám Hořovice malé?

Teď určitě strávím nějaký čas v hořovické nemocnici. Ale do budoucna bych chtěl podniknout něco podobného, jako byla mise na Haiti. Uvažuji dokonce o tom, že bych vzal sebou rodinu, protože na některých misích je to možné. Navíc moje žena je také lékařka, takže proč ne? Děti už si zvykly, že mají rodiče magory.

Chtěl byste navštívit nějakou konkrétní zemi?

Vždycky jsem se chtěl podívat do Afriky. Tamní mise jsou ale mnohem nebezpečnější, než byla ta haitská. Druhým problémem je francouzština. Na Haiti jsem jel ale také naprosto nevybavený a zvládl jsem to. Cílem příští mise tak bude možná Afrika.