Trek and Down: víc než sto čtyřicet kilometrů za šestnáct hodin

U loděnice u Malého jezu na Malši zazní výstřel. Je pátek 29. července, sedm hodin a pět minut večer. Dvaadvacet lidí s batohy na zádech, připásanými vesly a plovacími vestami vyráží na pouť, která pro někoho skončí za šestnáct a pro jiné za čtyřiadvacet hodin.
Někdo si o nich může myslet, že jsou blázni. Do jisté míry má pravdu, protože rádi pokoušejí, co vydrží. Akce Trek and Down je bizarní kombinace. Závodní tým musí se svým vybavením uběhnout vzdálenost mezi Českými Budějovicemi a Vyšším Brodem. Tam nasedne do připravených kánoí a uhání po proudu řeky zpátky do města.
Všechno nonstop, a hlavně větší část je potmě během noci. „Je to závod otevřený pro všechny, ale každý musí zvážit své možnosti, protože je fyzicky i psychicky náročný,“ říká jeden ze zakladatelů Libor Peška.
Letos je zvážilo jedenáct týmů. Samy si před cestou naplánovaly trasu tak, aby byla co nejkratší, s jediným pevným bodem na Polušce nedaleko Kaplice. „Bez toho, aby si člověk dopředu zjistil trasu, to nejde,“ popisoval v cíli jeden z účastníků Jakub Polák.
Čelovka, blikačka, základní potraviny, energetické gely a voda. Někdo měl navigaci, jiný si zase vystačil s mapou. K tomu pádlo a vesta. Základní výbava, kterou si s sebou každý účastník nesl.
„Dokončilo osm posádek. Dvě odstoupily kvůli zranění v Rožmitále na Šumavě a jedna posádka nedokončila část na vodě,“ přiblížil Peška.
Je čtvrt na deset a začíná se stmívat. Kousek od Velešína potkáváme skupinku postav s reflexními vestami na zádech, jak míří směrem k Markvarticím. Na prvních dvaceti kilometrech trati ještě rozdíly velké nejsou. O kilometr vpředu jsou další a za chvíli narážíme na jinou partu.
Čtyři minuty po desáté. Tma. Měsíc je schovaný a jediné, co závodníkům svítí na cestu, jsou jejich čelovky. Uprostřed lesa dva kilometry před Poluškou se zničehonic zjeví dvě postavy. Svítilny svítí, chlapíci utíkají dál. V tuhle chvíli se blíží k třiceti kilometrům a na cestě jsou něco přes tři hodiny.
Člověk si musí dávat pozor na všechny možné výmoly, kameny a kořeny. Jak se posléze ukáže, jen běžeckou trať pro zranění dvě posádky nedokončí. Ovšem na Polušce jsou ještě všichni. Ti první za tři hodiny a čtyřiadvacet minut, další tři minuty za nimi a pak deset minut a víc. Je to zajímavý pohled na blikající světélka na louce pod obcí Věžovatá Pláně, jak mizí v lese.
Čas postupuje. Do půlnoci zbývá něco přes půl hodiny. Začíná pršet a kousek před Rožmitálem na Šumavě potkáváme team Prago Jebo. Ještě běží. To se za půlhodinu změní v chůzi a minimální komunikaci. Není se co divit, protože v tuhle chvíli už za sebou mohou mít maraton. Deset minut před nimi je dvojice Tomáš Krbec – Eva Kopřivová viditelně svěžejší.
„Krize přišla až před Rožmberkem,“ popisuje ve Vyšším Brodě Kopřivová.
Je jedna hodina po půlnoci. Kousek od lodí ve Vyšším Brodě sedí skupinka deseti lidí popíjející pivo, které sem tam proloží panákem něčeho ostřejšího.
O závodě nemají ani potuchy. Tři minuty po půl druhé se k lodím blíží první dvojice. Zvedá ruce nad hlavu na znamení vítězství. Ještě netuší, že zrovna udělali o dvě minuty rekord běžecké části. Zvládli ji za šest hodin a osmadvacet minut. Když dobíhají, vypadají v pohodě. Následuje zhruba dvacetiminutové převlékání do suchého, během kterého jim skupinka opilců vedle nutí panáky rumu.
Ani jeden z dvojice KubaKuba s nimi nekomunikuje, a tak je to po chvíli přestane bavit. Nicméně převlékání a doplňování vody trvá dlouho, a tak ještě ve Vyšším Brodě stíhá vedoucí posádku KOKOSI team. Ten se převlékne podstatně rychleji a vyráží na vodu jen s pětiminutovým zpožděním. V tu dobu už vydatně prší. Ale docházejí další dvojice a pouštějí se na vodu.
Jsou tři hodiny v noci, v Rožmberku nad Vltavou se z hospody trousí poslední návštěvníci a na cestu jim problikává veřejné osvětlení.
Jinak je klid, když zpoza jednoho z domů vyjde Tomáš Vaněček. Závod už absolvuje poněkolikáté. Letos poprvé vyměnil parťáka a ten za chvíli doráží s obvázaným kolenem a kulhá.
Nabídku odvézt do Budějovic odmítají oba. „To radši umře,“ pousměje se zdravější Tomáš Vaněček a oba se pak vydávají na posledních šest kilometrů k lodím.
Krátce po jejich odchodu už přijíždí první loď. Vodácký pozdrav Ahoj! v noci lidé moc často neslýchají. Vodáci nás míjejí, sjíždějí jez a mizí. Pětiminutový odstup si udržuje druhá posádka. Ta jezy přenáší.
Jedna minuta chybí do půl jedenácté dopoledne, když se v Rožnově objevuje u papíren první posádka sto metrů před druhou.
V Krumlově si pořadí na řece vyměnily, ale teď se zdá, že tým Kubakuba míří za vítězstvím. I díky povolenému fíglu, který zkusí. Kdo šel v té době kolem bývalé vojenské nemocnice, mohl vidět dva blázny, kteří nesli loď přes Lidickou třídu. Kilometr dlouhá ulice mezi fotbalovým stadio-
nem a modrým mostem do Havlíčkovy kolonie nakonec přinesla rozhodující náskok devíti minut.
V Budějovicích totiž ještě musejí dva kilometry proti proudu Malše k malému jezu. Druhá posádka to vzala po vodě a ztrácí.
Přesný čas? Deset hodin a šestapadesát minut. To dohmátli na stěnu loděnice Jakub Honner a Jakub Polák a dokončili jako první závod. „Nejhorší byl vždycky konec běhu a konec pádlování,“ pousměje se Polák, kterému už v závěru viditelně docházely síly. Nikdo nevěděl, kolik přesně uběhl. Pod šedesát kilometrů to však nebylo.
Po devíti minutách doráží Kokosi team a po sedmatřiceti i Jan Sommer s Viktorem Smidbergerem.
Krátké vyhlášení prvních tří a pak už se jen čeká na to, jak kdo dokončí dál. V případě těch posledních trvá čekání téměř čtyřiadvacet hodin od startu.