Pod sjezdovkou se nad uměním svých ratolestí rozplývají rodiče, případně prarodiče, cvakají fotoaparáty, bzučí kamery. Ještě trochu místa v paměti se musí nechat na závěrečný ceremoniál udílení diplomů a medailí. Závěrečný pokřik a hotovo: dítě umí lyžovat.
Za pár dní. Od nemotorného hemžení s jednou lyží střídavě na noze, přes společné hry na sněhu, všechny ty kolotoče, prolézačky, tobogany, skokánky a branky. Byla radost zpovzdálí sledovat, jak se děti učí od sebe navzájem a instruktoři jen dohlíží na nerušený provoz. V klidném zázemí uzavřeného areálu s několika svahy různých obtížností, kde kolem vás každou chvilku neprosviští šusem kdejaký blázen, který má své lyže pod kontrolou leda, když je zapíchne do sněhu někde dole u bufetu. S bezpečnými dojezdy, to když dítě nezvládne svůj obrat a pustí lyže volně z kopce dolů. S vlastní lyžárnou, převlékárnou a místností na svačinku mezi hodinami.
Že nejlépe se učí hrou, na to přišel slavný český rodák už před pár stovkami let. A že je nejlepší, když u toho nejsou rodiče, to jsem s potěšením teď zjistila i já. Dopoledne dvě hodiny školy, oběd, odpočinek, další dvě hodinky výuky a je večer. Syna mám unaveného a já jsem odpočatá. Pro jednoho den končí, pro druhého se krásně překlene do druhé poloviny.
Pro rodiče to byl vzácný týden, pro jejich děti užitečný. Podobným areálům, jakým je Novako na Božím Daru, mohu jen blahořečit. A doufat, že si je snad oblíbí i rodiče, kteří do té doby vláčeli své dítě sjezdovkou v pase přiškrcené provazem. Oba polomrtví strachy. Lyžování by totiž mělo být hlavně o radosti.
