Učí motorkáře pokoře

Nehody motorkářů bývají osudové. Na mosteckém Polygonu, cvičišti řidičů, jejich vášně zkrotí.

Most / Špatné mínění o jezdeckých kvalitách motorkářů mají lektoři Centra bezpečné jízdy Most. Chtějí se na ně zaměřit a snížit počet jejich nehod. „Na kurzu padají i v pětadvacetikilometrové rychlosti,“ má zkušenosti šéf školitelů Jiří Patera. Jak moc jsou cvičné lekce bezpečné jízdy pro motocyklisty potřeba, ukážou následující teplé dny. Od ledna do května na Mostecku zatím havarovali tři jezdci.

Motorkářů na silnicích každým rokem přibývá. „Jsou svérázní a nemají pokoru. Nechtějí, aby jim do řízení kdokoliv mluvil. Pak zjistí, že téměř neumí brzdit a když se jim povede vyhýbací manévr, je to zázrak,“ hodnotí motorkáře Patera. Brzdit v zatáčce, vyhýbat se v zatáčce bez brzdění či slalom učí řidiče i bývalý závodník Marek Kohoutek.

Mostecké centrum už není jediným místem, kde si po absolvování kurzu bezpečné jízdy mohou řidiči odečíst tři trestné body, na nezájem si přesto nestěžuje. „I přes ekonomickou krizi počet zákazníků stoupá. Nejvíce se u nás školí firmy. Máme ale radost, že přibývá i obyčejných řidičů. Často se stává, že si účastníci po absolvování kurzu objednají další kurzy pro manželku, děti a své známé,“ podotýká obchodní ředitel Luděk Diviš.

Za rok projde školením v Centru bezpečné jízdy pět set až šest set firem. Zájem mají hlavně mezinárodní společnosti. „V cizině je to běžné. Někteří z nich prošli mým kurzem už patnáctkrát,“ říká Patera, který kurzy bezpečné jízdy vede od devadesátých let.

Na vlastní kůži

Nasedám do vozu nervózní, jako kdybych dělala řidičák. Jsem na Polygonu v Mostě. Jen kousek ode mě je ovál autodromu, kde se často prohánějí profesionální závodní jezdci. Každý z nich už zažil krizovou situaci. Já si mám nacvičit, jak se chovat, když se něco nepovede na silnici. „Dostanete vysílačku, budete dělat to, co vám řeknu. Až stanoviště projedete, vysvětlíme si, co jste udělala špatně,“ uklidňuje mě instruktor Marek Kohoutek.

Neznají svá auta

Než se rozjedu, přichází instruktor zkontrolovat, jestli správně sedím. To, že ani nevím, kde se nastavuje volant, ho nepřekvapilo. Vysvětlí, jak vysoko mám mít opěrku, jak daleko sedačku, jak ideálně nastavit pásy. „Když si je pořádně neutáhnete a vystřelí proti vám airbag, je rozdíl, jestli prudký náraz dostanete z deseti nebo padesáti centimetrů,“ upozorňuje Kohoutek.

Vymoženosti usnadňující řízení jsou dnes běžnou součástí aut. Jiří Patera, který začal se školou bezpečné jízdy v devadesátých letech, ale upozorňuje, že je lidé neumí využívat. „Od roku 2000 je výjimkou, když někdo přijde se starou škodovkou nebo favoritem. Řidiči mají třeba zafixované, že když prudce dupnou na brzdu, kola se jim zablokují a jdou do smyku. To ale už není pravda. I když ABS a všechny další věci vypnete, dnešní auta i v krizové situaci zvládnou plno věcí za vás,“ upozorňuje Patera.

Školení v učebně

Než se vydají řidiči s intruktorem na plac, dostanou důkladné školení. „V teorii naučíme řidiče, co si nepřečtou v chytré knížce, kterou dostali ke svému autu,“ říká Patera.

Brzdit jako o život

Brždění je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se snaží instruktoři řidiče naučit. Podle Patery skoro všichni brzdí v křižovatce málo. „Když se něco děje, musí motorista brzdit brutálně. A to je tu musíme učit, protože autoškoly nemají kde,“ má zkušenosti školitel.

Patera má vůz, který snímá brzdnou dráhu a instruktor s řidičem ji pak mohou rozebrat. „Mám uložená data od několika našich závodníků. Ani šampion Jan Kopecký nezabrzdil na doraz. I když má talent od Boha, pokud nemá vžitou teorii, nedá to správně,“ myslí si Patera.

Patera je přesvědčený, že lze snadno odnaučit řidiče i dalšímu častému nešvaru na silnicích. Stačí, když vedle sebe jedou nákladní vůz s osobním a oba dostanou ve stejnou chvíli signál k zabrzdění. „Náklaďák má samozřejmě brzdnou dráhu delší. Ale teprve ve chvíli, kdy to lidé uvidí na vlastní oči, si to zafixují. Pak už si odpustí myšky mezi dvěma náklaďáky. A řidiči tahačů si naopak nechají větší prostor mezi sebou,“ popisuje výsledek testu.

Na Polygonu se pravidelně školí i hasiči, policisté či záchranáři.
„Ráno přijdou všichni s nosem nahoru, když vylézají z fabie. Odpoledne už říkají, že mám pravdu, že nic neumějí,“ směje se Patera. Aby jim dokázal, že nebrzdí dostatečně, posadí je do passatu. „Když šlápnou na brzdu, rozsvítí se brzdová světla. Když ale brzdí opravdu fest, rozblikají se i výstražná světla a podle toho poznám, jestli to zvládli,“ vypráví Patera.

Když se školitelem přijíždím k jednomu ze stanovišť, vysvětluje mi Marek Kohoutek, co simuluje. Na hladkou plochu pouští vodu. „Tady simulujeme smyk zadní nápravy. Pojedete rychlostí třicet kilometrů v hodině. Sledujte stále cíl, třeba ten komín v Komořanech. Po smyku vás začne předjíždět zadek auta. Musíte rychle strhnout volant kontra. Uděláte to zcela automaticky, ale pořád koukejte dopředu,“ připravuje mě instruktor. Následuje přesně, co říkal. I kdybych netušila, co je to kontra, strhnu volant správně.

„Dobře, až pojedete příště, vyšlápněte spojku. A zkuste to projet mezi pětatřiceti a čtyřiceti. Ještě vám tam pustím vodotrysky. To simuluje, když vůz před vámi smyk nezvládne. Vy smyk musíte vybrat a ještě se vyhnout překážce,“ mluvil na mě z vysílačky Kohoutek. To už jsem ale v podpatcích nezvládla. Vzala jsem si je schválně, protože ženy v nich běžně řídí. „Už jsem to řadu žen odnaučil, mají v autě náhradní obuv. Je to stejně nebezpečné, jako když si řidič kamionu koupí v Holandsku dřeváky a pak v nich řídí. Kdyby ho zastavili v Německu policisté, dají mu pokutu dvě stě euro, ani nestihne zamrkat,“ varuje Patera. V zápětí ale dodává, že z kurzu má zkušenosti, že ženy jsou mnohem pokornější řidičky. „A nejhorší jsou řidiči dodávek, neustále někam pospíchají, ať je sucho, mokro nebo námraza,“ uzavírá Patera.