Čeřeniště je podhorská obec deset kilometrů jižně od Ústí nad Labem. Podle poštovních schránek na točně autobusu má dvaadvacet stálých adres. Nakupovat se musí do zásoby, funguje tam jediný mobilní operátor a zima bez auta s náhonem na všechna čtyři kola je nemyslitelná. Místní by ale neměnili.
Z kamionu k ovcím
Z 259 obyvatel před válkou zbylo po odsunu Němců osmdesát lidí. V roce 1970 už jen polovina.
„My jsme sem začali jezdit s tátou od sedmdesátého roku. Tenkrát tady kolem byly tři rodiny domorodců a nějací chalupáři,“ vypráví Jiří Příhoda.
Bývalý řidič kamionu sjezdil kus světa včetně arabských států. Po rodičích má vilku na Střekově, ale už dlouho před důchodem zvítězilo Čeřeniště.
S bílým kbelíkem a psem Belinkou se vydává denně kilometry za svými zvířaty. Dvě kobylky, čtyři slepice, dvě krávy, vietnamská prasnice se selaty, stádo ovcí.
Zvířata se zdrobnělými jmény se ženou pro dobrotu a pro pohlazení. „Bohužel přibývá výletníků s puštěnými psy. Už jsem letos přišel o tři jehňata,“ stěžuje si Jiří Příhoda. Vysloužilý kamioňák je tu celkem soběstačný. Med, zeleninu i ovoce má z vlastního. „Já bych neměnil. Ale ženská mi tu nevydržela žádná, nevím, co jim chybělo,“ diví se.
Život s koňmi
Kousek od domu Jiřího Příhody je Kamenná stáj Čeřeniště. Pomalu končí den a rodiče nakládají děti z oddílu do aut. Dvacítka koní si půjde odpočinout. Na uzavření stáje dohlíží Přemysl Zikmund. Je z Prahy, ale v kopcích kolem Ústí žije už pětadvacet let. Před deseti lety se svou partnerkou Zuzanou Pešoutovou přesídlili na venkov. Nejdřív si pořídili dva koně. Postupně přibývali další a dnes se dvojice s inženýrskými tituly živí provozováním jezdecké školy a pořádáním letních táborů s koňmi. Od nevidím do nevidím
„Kdo přistoupí na to, že bude dělat čtrnáct hodin denně, tomu se na vsi žije dobře. Jsem tu spokojený, jen jak přibývají léta, občas se vloudí pochyby, jestli je to i na stáří,“ říká Zikmund. Zuzana Pešoutová v domě nad stájemi maže udidlo pro koně. Zatímco jeden z jejích psů se chvíli pokouší vyštěkat cizince z domu, druhý si způsobně sedá na židli ke stolu a poslouchá. Kočka v rohu místnosti pozoruje hrátky svých dvou koťat. „Mám chuť vyměnit Čeřeniště za město jen jeden měsíc na podzim, když je nevlídno a všude spousta bláta,“ konstatuje Pešoutová.
Na dvoře se k debatě přidávají sousedi. Miroslav Bunjevčevič dělal léta u technických služeb v Ústí, ale za svůj domov považoval vždycky čeřenišťskou chalupu. „Od jara do podzimu se připravuje dříví, aby bylo v zimě teplo, a na jaře znovu od začátku. Ale stojí to za to,“ směje se Bunjevčevič.
Co ve městě? Samí lidi
Jeho manželka Věra Bunjev-čevičová jezdila do Čeřeniště třiadvacet let jako na chatu. Pro ni, vlásenkářku v ústeckém divadle, bylo dojíždění složité. Pak se rozhodla. Odešla do předčasného důchodu. „Do města jezdíme jednou za čtrnáct dní na nákup. Pečivo vydrží v mrazáku. Co ve městě, vždyť jsou tam samí lidi,“ děsí se Bunjevčevičová, která si v divadle užila lidí až dost.
