Už žádné ústavy z Requiem pro panenku. Dnes jsou to domovy pro postižené | E15.cz

Už žádné ústavy z Requiem pro panenku. Dnes jsou to domovy pro postižené

Podle Renčova filmu byly dřívější ústavy domy hrůzy. Teď jsou to téměř luxusní sanatoria.

Litvínov, Měděnec / Většině lidí při pojmu ústav pro mentálně postižené vyvstane na mysli film Requiem pro panenku s Aňou Geislerovou v hlavní roli. Režisér Filip Renč v něm ztvárnil život mentálně postižených odstřihnutých od normální společnosti jako peklo na zemi.

Dodnes se lidem, kteří ve skutečných ústavech pracují, zpění krev, když na film přijde řeč. „Ptali se mě příbuzní, v čem to proboha pracuji. Řekla jsem jim, ať se přijdou podívat, jak to ve skutečnosti je,“ podotýká Marie Hlavatá z janovského domova. Zástupkyně tamního ředitele Helena Šušotová film také nehodnotí dobře. „Renč do jednoho ústavu vmísil problémy všech tehdejších zařízení. Aby měl film náboj,“ míní Šušotová.

Renč natočil Requiem podle skutečné události. Těžko zvladatelná, ovšem normální Romka, podpálila ústav pro mentálně postižené, ve kterém byla umístěna. K neštěstí došlo před čtvrtstoletím v Měděnci na Chomutovsku. Renč jím pozlobil i starousedlíky. „Trošku se zlobím na režiséra, že dal do filmu takovou monstrózní budovu. To není pravda. Ústav byla krásná vila, nejhezčí dům ve vsi. A zahrada byla nádherná, plná růží,“ vzpomíná tamní starostka Valerie Marková.
Na místě události, při které v listopadu 1984 uhořelo šestadvacet chovanek, stojí druhým rokem pomník.

I postižení jsou lidé

V Litvínově bývaly tři ústavy. V Hamru spolu žili dospělí muži. Lidé dosud vzpomínají, jak sedávali v zamřížovaných oknech. „Už jeli popeláři?“ pokřikoval jeden z nich na kolemjdoucí.

Ženy pro sebe měly výstavní vilu Libuši v Janově. Po uzavření obou domů se několik mužů a žen přestěhovalo do ústavu Na Zátiší v Janově. Ten původně v roce 1983 stavbaři vybudovali pro děti.
Dříve panelová, nevlídná budova se zamřížovanými okny dnes připomíná útulné sanatorium. Velké terasy, střešní nástavba, nikde žádné mříže. To všechno se začalo měnit po revoluci. Ne, že by lidé předtím nechtěli klientům zpříjemnit jejich zvláštní život. „Vychovatelky se v ústavu staraly o životní potřeby lidí. Ale ne o ty lidské. Nikoho nenapadlo, že si mají povídat, zeptat se na jejich názor. Protože to tak nikdy a nikde nebylo,“ vzpomíná šedesátiletá Ilona Machová. Stejně jako ona i ostatní zaměstnanci měli jasně dané úkoly. Ráno všechny vykoupali, přebalili, převlékli do čistého pyžama a nakrmili je. Když bylo hezky, v kočárcích je vyvezli ven na deku. „Doba se mění. Dnes se také učí na školách jinak než před deseti lety. Jaká to byla změna pro sestry v kojeňáku, když tam přišel nový ředitel a nařídil všem, aby při přebalování na mimina promluvili alespoň v osmi větách,“ dává příklad žena, která se do Janova ráda vrací.

Po revoluci změna

Dvacet let po revoluci jsou změny patrné na první pohled. Vybavení je nadstandardní. Barevné pokoje, dílny s nářadím, rehabilitační pokoj s vodním lůžkem. Péče má jiná pravidla. Postižení mají sice denní režim, ale volí z řady možností, co budou dělat. „Už to nejsou ani ústavy. Nově se nazývají Domovy pro osoby se zdravotním postižením,“ říká Machová.

Nadšená z práce v domově pro postižené je i studentka Střední pedagogické školy v Mostě Kamila Šímová. „Měla jsem strach. Nevěděla jsem, co mě čeká. Ale hned, jak jsem přišla, všichni se ke mně seběhli. Vyprávěli mi své zážitky. Dokážou se radovat z maličkosti a dávají své city hodně najevo,“ vypráví dívka. Když se přišla znovu ukázat, všichni se k ní seběhli a jeden přes druhého volali, co se dělo těch pár dnů, kdy v ústavu nebyla.

Kromě známého filmu dokážou naštvat lidi z domova i ti, kteří systém kritizují, aniž by chápali, proč to tak je. Padlo jméno J. J. Rowlingové, autorky Harryho Pottera, která zkritizovala používání klecových lůžek. „Dřív se nebraly ohledy na to, co postižení chtěli. Třeba autisté nesnášejí změnu. V síťových lůžkách se cítili v soukromí. Měli jsme tu dívku, která nechtěla v pokoji nic jiného než postel se sítí. Vše ostatní vyházela. Když jsme síť sebrali, prokousala i stěnu. Má ji ráda, houpe se v ní,“ popisuje Machová.
Vysvětluje také, proč ležícím na posteli sestry vyvazovaly nohy. „Aby si nezničili kyčle. Sestry s nimi tehdy také cvičily, ale dnes je rehabilitace někde jinde. Dnes i ti, kteří jen leží, nejsou celý den v posteli,“ dodává Machová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!