Vášeň, která stojí peníze, čas nebo rodinu. Sběratelství

Sběratelů jsou ve Varech desítky. Sedmička navštívila několik z nich a nahlédla do jejich hájemství.

Podle básníka Goetheho jsou sběratelé šťastní. Pokud je to tak, pak v Karlových Varech žijí desítky šťastných lidí. Právě tolik je totiž ve městě sběratelů, kteří sbírají kdeco. Puky, zátky, jízdenky, autogramy, panenky nebo sny. „Když člověk sbírá věci pro potěchu, získává tím velký rozhled. Pak ho sběratelství skutečně obohacuje,“ říká první muž karlovarské filatelie Vojtěch Čarný.

Můj malý Mauricius

Pokud si předseda karlovarských filatelistů pozve k sobě domů návštěvu, s velkou pravděpodobností ji posadí na poštovní známky. Jsou téměř všude. Tisíce jich stárnou i pod sedačkou, na kterou posadil redaktora Sedmičky. „Čekají, až budu mít čas je uspořádat,“ směje se. Jinak má ale pořádek ve všem. Desítky alb, katalogů, krabic s historickou korespondencí. Když o filatelii hovoří, vždycky ví, kam sáhnout. „Sběratelství je o vyhledávání jednotlivých kusů, jejich získávání a o potěšení, že dávám dohromady sbírku,“ snaží se vystihnout podstatu sběratelské vášně. Vojtěch Čarný sbírá známky intenzivně posledních třicet let. První alba ale naplnil již jako kluk. „Je mi líto, že už je nemám. Byly v nich kusy, které mi dnes chybí,“ pokyvuje hlavou.
K filatelii se pak vrátil až v dospělosti. Zpět ho vtáhly planety. „Na poštovních známkách začal vycházet kosmos, který mě vždycky zajímal. Dnes mám takových známek hromady. Chybí mi jich jen pár, které se dají sehnat jen u amerických obchodníků. Ale i na tom už se pracuje,“ směje se.
Jednou z nejzajímavějších, kterou vlastní, je známka vydaná někdy kolem roku 1880 v americkém městě Squier. „Nadšenci tam tehdy vydávali známky určené na dopisy ve městě. Nejsou v žádném katalogu. Dalo mi spoustu práce, než jsem zjistil, co je zač,“ popisuje pátrání po jejím původu. „Žádný Mauricius to není, ale pro mě je mimořádně cenná tím, že jsem zjistil, kam patří.“

Vůně piva i lesa

Dvacetileté Kristýně Králové učarovaly před pár lety pivní tácky. „První jsem si z hospody odnesla na střední škole. Myslím, že s logem Gambrinusu,“ vzpomíná na studentská léta.
Její sbírka dnes čítá přes dvě stovky tácků, přičemž ji neustále zvětšuje. Prozatím v ní převažují značky plzeňských piv, z komínků tácků však vykukují i malé české pivovary. „A mám i politické strany,“ zmiňuje sběratelka tácek s logem křesťanských demokratů.
Kristýna vlastní i tácky, které se do sebe skládají jako puzzle nebo z nich znějí výkřiky A bude hůř nebo Všichni za jednoho. Přes internet je ale neshání, spíš jí s tím pomáhají kamarádi. „Když jsou v hospodě, někdy mi něco přinesou,“ říká.
Na Střední lesnické škole ve Žluticích začala sbírat také šišky a semena lesních dřevin. „V druháku jsme jeli do arboreta v Plzni, odkud jsem si přivezla několik šišek. Staly se základem mé současné sbírky,“ vysvětluje. V pokoji jí tak dnes voní desítky šišek od modřínů po borovice.

Motory z Ameriky

Čtrnáct automobilových veteránů z Ameriky a Anglie podřimuje v garážích Marka Sattlera. A jak je asi každému jasné, sbírat stará auta něco stojí. Na pořádných pár dolarů například přišel nákup Lincolna Mark 5 z roku 1974. „Tohle auto je zajímavé tím, že je ve stavu, v jakém vylezlo z fabriky. Auto objevili v nějaké garáži ve Státech. Dodnes je v záruce,“ ukazuje na jednoho ze svých veteránů.
V garáži má také cadillac z roku 1959. „Reprezentuje přelom padesátých a šedesátých let. Dobu rock´n´rollu, je to zkrátka Elvis,“ směje se Marek Sattler. Dosud shromáždil cadillacy, lincolny, buicka, rolls royce, mercury, jaguara, forda. Své miláčky si ale do budoucna nenechá jen pro sebe. „Přikoupím ještě několik aut a pak vybuduju veřejně přístupnou expozici,“ těší se podnikatel, který má vztah k autům od dětství. „Neutrácím peníze v kasinu nebo jinde. Vždycky, když něco malinko našetřím, tak si nějaké auto koupím.“
Pohlednice z Varů

Karlovarské pohlednice. Hospodský Štefan Nagy jich má doma tisíce, shání je všude možně. „Začal jsem je sbírat asi před dvaceti lety, a to skutečně ve velkém. Dokonce i rodina šla stranou,“ přiznává svou slabost pro sběratelskou vášeň. Pohlednice kupoval po desítkách, hlavním motivem byly a stále jsou právě Karlovy Vary. „Nejčastějším motivem je samozřejmě kolonáda, Zámecký vrch, Vřídlo nebo celkové panorama,“ vypočítává.
Kolik jich však přesně má, netuší. „Musím se přiznat, že jsem je nikdy nepočítal,“ kroutí hlavou. Štefan Nagy je opravdovým sběratelem. Tělem i duší. Vedle pohlednic se soustředí i na další věci. Domácí prostory zaplňuje třeba starými dopisy či korespondenčními lístky, které mají vztah ke Karlovým Varům, ale jako hospodský také půllitry či starými láhvemi. Anebo mincemi. „Musel jsem si kvůli tomu pronajmout větší prostory, abych to měl kde shromažďovat,“ dodává s úsměvem.

Vyšmelený Gottwald

Kancelář kustoda hokejové Energie Vojtěcha Poláka připomíná s trochou nadsázky skanzen totalitní minulosti. Gobelín s Jakešem, busta Fučíka, Gottwald, Stalin. „Je to recese,“ směje se duše karlovarského týmu, „tváře pro zasmání. Nic víc.“
Jeho pozoruhodná sbírka začala vznikat po pádu minulého režimu. „S kamarády jsme z té doby měli legraci, a tak se u mě začaly objevovat první kousky,“ vzpomíná.
Většinu mu přinesli známí, jiné exempláře se k němu dostaly složitější cestou. „Například Gottwalda jsem v jednom z karlovarských hotelů vyšmelil za dva panáky s číšníkem. A už je se mnou přes deset let,“ směje se Polák.
Když u něj redaktor Sedmičky seděl, všiml si busty prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka. Stál stranou od komunistických politiků. „Chovám k němu velkou úctu, proto jsem ho k těm šoumenům minulého režimu nepostavil,“ vysvětluje.
Vojtěch Polák však sbírá i další věci. Doma má několik starožitných kousků, třeba starý šicí nebo psací stroj stejně jako historické rádio. Všehochuť, jak on říká. A jestli má pro něj sbírka komunistických artefaktů nějaký hlubší význam? „Když už je člověk ze všeho utahaný, může se na ně podívat a připomenout si: Kristepane, to byl režim.“