Vtipy v osmdesátce? Běžný trénink

Jediné, co mě trochu pasovalo mezi profesionály, byl sestřih legendárního italského jezdce Marca Pantaniho. Tím jsem ale reprezentačního trenéra Stanislava Bambulu nepřesvědčil. Na trénink právě přijel z pražského letiště. Jeho syn letěl do Ameriky za přítelkyní, triatlonistkou Věrou Hořejší. Po cestě s ním rozebíral můj plán vyzkoušet si trénink s CT Budvar. „Standa ti vzkazuje, aby ses na to vykašlal. Nebo se zabiješ,“ hlásí mi Bambula, když mě vidí na Mozolově.
Odhodlaně si stojím za svým. „Dobře, jak chceš. Připrav mu moje kolo, v půl vyrážíme,“ poroučí technikovi. Učím se řadit, zaklapávat tretry do pedálů. Vzbuzuji tím úsměv. Hned v prvním sjezdu z Mozolova ztrácím. Cyklisté Budvaru v družném rozhovoru valí z kopce přes výmoly a štěrk snad čtyřicet kilometrů v hodině. Nemám šanci, abych je ještě na trati zahlédl. „Hlavně neriskuj,“ ozve se reprezentační trenér z megafonu doprovodného vozidla.
Galusky se smýkají po mokré silnici, neumím si najet do zatáčky. Asi pod tříkilometrovým kopcem cyklisté v červených dresech zastavují. Všem uctivě děkuji. „To bylo naposledy, kdy na tebe čekají,“ směje se do megafonu Bambula.
Závodníci mě berou mezi sebe. Po deseti kilometrech cítím menší píchání v boku. Stažené šraňky na přejezdu v Sepekově jsou darem z nebes. Za Sepekovem už ztrácím.
„Vybral sis špatný den. Zrovna jedeme speedový okruh,“ říkal mi reprezentant David Kášek před startem. Teď už vím, co to znamená. Po rovinách jedeme pořád mezi čtyřicítkou a padesátkou, i když hodně fouká.
„Pozor všichni. Bory úspěšně postupuje do třetího ročníku,“ tlumočí Stanislav Bambula zprávu, že velká naděje CT Budvar a český reprezentant Michael Boroš složil úspěšně reparát. Několikafázové tréninky, závody, soustředění. Není divu, že školu nestíhá, uvažuji si pro sebe. Ale to už v kopci nabírám zhruba stometrovou ztrátu. „Chyť se zrcátka. Dotáhnu tě,“ nabízí mi Bambula. Vyváží mě na kopec. Chci se za odměnu ukázat. „To je ono. Takhle je dojedeš. Držíš skoro pořád padesátku,“ volá na mě trenér.
V Bernarticích ostatní docvaknu. V dalším kopci se ale Budvaráci ztrácejí v dálce. Trenér poutá kolo na střechu a já s povděkem nasedám do auta.
„Podívej, co se bude dít,“ upozorňuje mě trenér. Najednou se utrhne David Kášek a celý peloton v momentu zrychlí skoro na pětasedmdesát. „To je nepsaný zákon. Spurtují na značku, u které se mění okres,“ vysvětluje mi.
Cyklisté pořád drží na rovinách skoro padesátku. Zase jeden z nich vypálí. Zápolí se silným bočním větrem. Za chvíli ho peloton dojíždí. „V tom má prsty Kašista,“ směje se Bambula. Co je na tom zábavného, se ale dozvím až na konci tréninku.
Trenér svěřencům rozráží vzduch. Zvlášť těm, kteří začínají ztrácet. Cyklisté se na nárazník nalepí tak, že o něj škrtají kolem a je do auta slyšet, jak vtipkují. Přitom letí osmdesát kilometrů v hodině. „Nejlíp v závěsu jezdí Bína. Neodlepí se, ani když projíždíme zatáčkou v devadesáti,“ říká Bambula o svěřenci, který ale na soustředění chybí kvůli zdravotním problémům.
Komplikací pro cyklisty bývají řidiči. „Jsou to nervy, aby nikoho nesrazilo auto a všichni bezpečně projeli přes křižovatky,“ popisuje Bambula trenérovu zodpovědnost.
Blíží se konec tréninku. Zatáčky před Mozolovem a potom stoupání. „Myslíš, že si z toho udělají pakárnu?“ ptá se mě Bambula.
Jakoby svěřenci trenéra slyšeli a začínají mezi sebou mírně závodit. Domů se jako první vrací Ondřej Bambula, za ním těsně David Kášek.
Zajímá mě, čemu se trenér Bambula tak smál, když z pelotonu vyrazil jeden z cyklistů a ptám se hlavního protagonisty. „Že já toho Kašistu vždycky poslechnu. Prý je to moje jedinečná šance, jak vyhrát spurt. Že je značka sotva kilometr. Bylo to aspoň čtyři,“ stěžuje si Ondřej Louvar. Ale směje se a hec od kamaráda bere sportovně.