Vyčerpání i euforie. Trať maratonu byla směsí různých pocitů | E15.cz

Vyčerpání i euforie. Trať maratonu byla směsí různých pocitů

Share on Facebook Messenger
Redaktor Sedmičky zkusil, jestli může i běžec amatér absolvovat maraton v Nových Hradech. Do cíle se dostal za pět hodin a šest minut.

V devět hodin ráno zazní výstřel a šedesátka běžců se v rakouském Karlstiftu vydává na trať, která má končit po dvaačtyřiceti kilometrech v Nových Hradech. Jsem mezi nimi a říkám si, jestli dělám dobře. Po třiceti kilometrech myslím, že ne, ale v cíli se přesvědčuji o opaku.
Na maratonské trati běhu Silva Nortica Run zažívám leccos, od nervozity na začátku přes vyčerpání v prudkých stoupáních až po euforii v cíli.

Trénink na půl roku

Nápad postavit se na start maratonu a zkusit, jestli ho zdolá i běžec amatér, jsem dostal před půl rokem. Našel jsem si tréninkový plán, ale odtrénoval zhruba dvě třetiny. Poprvé jsem vyběhl na konci ledna. Po třech kilometrech jsem byl vyčerpaný. Po necelém půl roce jsem podobné pocity zažíval při konci třicetikilometrového výběhu, delší trať jsem ale neběžel.
Proto mě na cestě z cíle na start, kde některé kopce vysloužilá Karosa jen stěží vyjela, přepadají myšlenky, jestli tohle doběhnu ve zdraví.
Začáteční tempo zvládám. Desátý kilometr je stále dobrý, a to mě uklidňuje. Máme za sebou úvodní okruh a vbíháme zpět na parkoviště pod sjezdovkou v Karlstiftu. Nadšený komentátor nás vítá a přeje šťastnou cestu do Nových Hradů. Malé mažoretky si s námi chtějí plácnout a fandí.
Potlesk a povzbuzování nás provází v každé vesničce, kterou probíháme. Asi nejlepší je to po jedenadvaceti kilometrech. Každému, který stihl první půlku doběhnout pod dvě hodiny, tleská 150 závodníků, kteří stojí na startu půlmaratonu a v jedenáct hodin se vydávají na trať. Dodává mi to energii a pocit hrdosti.
V tu chvíli mám za sebou dvě ze čtyř velkých stoupání. Ještě před tím druhým mě na patnáctém kilometru předbíhá Daniel Orálek – vítěz ultramaratonské trati. Vyběhl už v šest ráno a pětaosmdesát kilometrů urazil za šest a půl hodiny. „Nemám konkurenci,“ odpoví mi potom v cíli, když ho žádám o rozhovor. Je svěží a fotí.
Start půlmaratonu v Harmanschlagu byl také posledním světlým okamžikem v mém běhu. Následuje trápení.
Třetí táhlé stoupání mě vyčerpává. Slunce praží. Je jedenatřicet stupňů ve stínu. Cedule s ukazatelem dvaceti kilometrů do cíle mě děsí. V kopci přecházím z běhu do chůze a nejsem sám. Když se pak znovu rozbíhám dolů, začínají mě brát křeče.
Chytám se za nohu. Okamžitě u mě jeden z běžců zastavuje. Nabízí pomoc, ale s díky odmítám, že to bude dobré.
Není. Křeče mě pronásledují při každém seběhu z kopce. Míjím pátou občerstvovací stanici. Polévám se vodou, piju a za chvíli vidím ceduli s patnácti kilometry do cíle, což mě trochu nabudí.
Sbíhám k šestému občerstvovacímu stanovišti. Iontový nápoj a vodu doplní kus chleba a sýr. Slunce dál praží. Motá se mi hlava, začíná mi být špatně a je to poslední chvíle, kdy souvisle běžím. Do cíle to může být jedenáct kilometrů.
Lidé kolem povzbuzují a já se na to snažím reagovat během. Vždy kousek vydržím, ale pak zase jdu. Deset kilometrů před cílem mě čeká poslední stoupání dlouhé kolem tří kilometrů. Musím se zastavovat a toužím po stínu, který uprostřed louky nenajdu.
„Tak co kámo, jak to jde,“ ptá se mě jeden z dvojice běžců, která mě dohnala. Jen pokrčím rameny. Už nemůžu. Prohodí, že na začátek jsem si vybral těžkou trať a dodá, že minulý rok tady běžel půlku a tenhle kopec vyběhl.
Teď vychází spolu se mnou na vrchol, ale v seběhu dolů mi uniká. Zatímco on běží, moje kolena jsou proti.
U občerstvení beru energetický gel. Střídavě popobíhám. Z kopce mi to jde asi stejně rychle jako do něj. Pořadatel u mě zastavuje a ptá se, jestli jsem v pohodě a nechci odvést do cíle. Na chvíli zaváhám. Ptám se na vzdálenost. Osm kilometrů ještě zkusím.
Za deset minut u mě zastavuje zase. Nevzdávám se. Je mi o něco lépe a zase začínám běžet. Dorážím k poslednímu občerstvení. Projdu se pod sprchou. Beru kolu, iontový nápoj i vodu. Ještě čtyři kilometry. „Už mě bere žaludek, ale dojdu to,“ říká mi jeden ze závodníků, s nímž chvíli jdu. Pak se zase rozbíhám a po chvíli musím přestat. „Je to tři tisíce tři sta metrů se závěrečným stoupákem v poledním žáru,“ volá na mě starší pán na kraji silnice.
V tu chvíli už vím, že vydržím. Znovu rozhýbávám nohy a v závěrečném stoupání se těším na potlesk v cíli. Skutečně přichází. Na krk dostávám žulovou medaili a jsem šťastný. Dokázal jsem si, že maraton skutečně doběhnout jde, a neskončil jsem poslední ani v houkající sanitce, která mě míjela kousek před cílem. Časem pět hodin, šest minut a čtyřiatřicet sekund ale žádného maratonce neoslním.

Střípky z běhu Silva Nortica Run:

Silva Nortica Run tvořily tři běhy: ultramaraton (85 km), maraton (42,2) a půlmaraton (21,1)
Alexander Frühwirth (1969) při maratonu zabloudil a běžel o 3 km více, přesto vyhrál časem 3:13:09 hodiny.
Daniel Orálek (1970) zvítězil na ultramaratonu časem 6:33:14 hodiny a bez šesti sekund měl na druhého dvouhodinový náskok.
Půlmaraton vyhrál Martin Kosobud (1968) v čase 1:29:25 hodiny.
Na trati maratonu jsem byl v pětadvaceti letech nejmladším závodníkem.
Rakouská lékařka Alexandra Meixner (1971) byla jedinou ženou na ultra trati. Doběhla za 10:43:38 hodiny.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.