Výlet časem s pomníky. Od císaře přes Stalina zpět k Masarykovi

Osudy olomouckých pomníků jsou stejně pohnuté a dobrodružné jako dějiny města.

Oslavy, hymna, projevy a vzpomínky. Podzimní atmosféra lampionových průvodů vybízí k oslavám výročí založení republiky. K nim se lidé vždycky scházeli u pomníků. Ale pokaždé u jiného, podle toho, jaká doba Olomoucí zrovna kráčela.
Na staré časy monarchie by mohl upomínat pomník císaře Františka Josefa I., který stával přímo v srdci města. Diskuze o jeho stavbě se vedly dohromady předlouhých padesát let. Pomník přitom vydržel stát sotva čtvrtinu tohoto času. Největší dilema spočívalo v tom, odkud by měl mocnář prostým Olomoučanům laskavě kynout. „Po léta se nejpřijatelnějším místem zdálo náměstí Na Předhradí, tedy dnešní náměstí Republiky. Snad proto se toto prostranství jmenovalo od roku 1877 Franz Josef­Platz,“ vypráví znalec olomoucké historie Milan Tichák.

Sláva se nekonala

Socha měla podle tehdejších plánů zaujmout místo nynější kašny. „V tomto místě by se pomník znamenitě vyjímal, zvlášť když v průhledu Mariánskou ulicí by za pomníkem bylo vidět i průčelí Arcibiskupského paláce. A právě tam se dočkal František Josef v roce 1848 císařského úřadu,“ podotýká Tichák.
Nakonec skončila hlava rakousko­uherské říše na náměstí vedle radnice na místě krátce předtím zbořené budovy. Na oslavy a odhalení své třímetrové bronzové podobizny měl dorazit sám císař.
K tomu ale nedošlo, protože ociality zhatila osudová událost.
„Duševně vyšinutý italský terorista zavraždil jen několik týdnů před připravovanou olomouckou slavností císařovnu Alžbětu. Na nějaké jásání v Olomouci pochopitelně nebylo ani pomyšlení,“ vysvětluje historik. Socha stejně nestála na místě příliš dlouho. Po převratu v roce 1918 mu doba poskytující reservé na náměstí vypršela.

Kam s Masarykem?

Na jeho místě měl v následujících letech stát úplně jiný vladař. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ve hře ale byla i řada dalších návrhů, kam sochu největší státní autority umístit. Komise odborníků vážně uvažovala opět o náměstí Republiky. „Ve hře byl také prostor před Husovým sborem, před hlavním nádražím, u hotelu Palác. Zvažovalo se i místo v Čechových Čechopočátkem sadech,“ vykládá historik Tichák.
Jenomže vše se odkládalo tak dlouho, až výsledný záměr postavit pomník před vojenské velitelství odplavil zrychlený tok dějin. Na postavený pylon s nápisy a reliéfy krátce po Mnichovu ještě došlo, na sochu už nikoli. Ta se objevila až po válce a kupodivu přečkala téměř celou Gottwaldovu éru. „Teprve jedné dubnové noci roku 1953 do rána zmizel. Tajně, za pomoci těžké vojenské techniky, neznámo kam. Žádné dokumenty patrně nikdy neexistovaly a svědectví pamětníků se často velmi rozcházela,“ vysvětluje historik.
Světlo do případu tajného „únosu“ sochy nevneslo ani trestní oznámení na neznámého pachatele, které podal počátkem devadesátých let první polistopadový primátor Olomouce Milan Hořínek.

Stalin přežil Chruščova

Nejdůležitějším olomouckým pomníkem byla za socialistické dekády zajímavá trojice, která stála na místě vypálené synagogy u Terezské brány. Stalina a Lenina doplňovala socha dělníka. Pak ale přišel ze sovětské říše příkaz zrušit všechny památky na kult osobnosti, a tedy odstranit Stalinovy sochy. Tento pokyn dostali i olomoučtí radní, kteří s odstraněním sochy otáleli.
Po smrti Nikity Chruščova tlak z Východu značně polevil. „Komunistům bylo líto pomník úplně odstranit. Proto přikázali jednomu z hlavních sochařů pomníku Rudolfu Doležalovi, aby vytvořil hlavu námořníka ve velikosti Stalinovy hlavy. Doležal pak hlavu skutečně udělal. Mezitím však umřel Chruščov, a tak tam Stalin už zůstal,“ vysvětluje historik Miloš Trapl.
A tak se vyjímali spolu s Leninem před zraky žasnoucích turistů až do listopadových událostí v roce 1989. Krátce po nich došlo k jeho sametovému „odchodu“. Z náměstí, které dnes nese jméno Jana Palacha.
Počátkem osmdesátých let přibyl ještě Klement Gottwald, který dostal místo před budovou dnešní právnické fakulty na Envelopě. V předlistopadovém období sídlil v budově okresní výbor komunistické strany a stranický tisk, a tak mnozí Olomoučané místo častovali ironickým přízviskem „Kreml“.
Primátor Olomouce Martin Novotný zažil instalaci sochy dělnického prezidenta coby devítiletý školák. „Chodil jsem na Zeyerovu školu, před tehdejší redakci Stráže lidu to nebylo daleko, tak nás tam nahnali,“ vzpomíná Novotný.
Na červenomodrou mozaiku pionýrských košil se šátky už shlížel první dělnický prezident. Kterému jen o pár let později lidé při sametovém převratu nabarvili ruce na červeno. „Mluvil nějaký soudruh a najednou, uprostřed jeho řeči, se strhla obrovská průtrž mračen s kroupami. Některé měly snad velikost lidské pěsti. Hlavní třídu Envelopy lemovaly šestsettřináctky a šestsettrojky tehdejších papalášů. Kroupy pak auta slisovaly do zajímavých tvarů, vozy měly všelijak poďobané střechy,“ líčí Novotný příhodu, která se po Olomouci rychle roznesla.
Mezi lidmi se pak vykládalo, že to byl boží trest za vztyčení pomníku masovému vrahovi. „Tehdy se ukázalo, že jakýkoli nakašírovaný akt může dobrým zásahem v pravou chvíli prokázat svoji prolhanost,“ zamýšlí se Novotný.

Polistopadová proměna

Jak se v devětaosmdesátém roce otočilo kormidlo dějin, vyměnily se i olomoucké pomníky. Také do budovy někdejšího vojenského velitelství vtrhl studentský živel.
Aula se z dějiště bujarých pitek sovětských důstojníků proměnila v prostor pro pořádání promocí. A před budovou stojí Masaryk. Při slavnostních příležitostech se u jeho sochy setká obvykle jen pár lidí. Nejen oni doufají, že sochu už tentokrát nikdo z podstavce nesundá.
Odstranit rozhodne nikdo nemuže tak trochu jiný pomník, který má připomínat důležité okamžiky vedoucí ke vzniku Československa. Už zanedlouho totiž bude možné projet se vlakem, který rachotil po kolejích na daleké Sibiři před bezmála stoletím. Lidé z legionářské obce pracují na unikátním projektu, který má umožnit vznik právě takové vlakové soupravy, která pasažéry i přihlížející přenese do atmosféry, kterou zažívali českoslovenští legionáři v Rusku. Pro ně se stal vlak dočasným domovem.
Jejich cílem je vzkřísit přitažlivou formou mnohými pozapomenutý tříletý úsek historie, který promluvil do vývoje první světové války a podílel se na otočení kormidla dějin na desítky let dopředu.

Pojízdná kasárna

V takzvaných těpluškách, jak se vagonům říkalo, měli českoslovenští legionáři veškeré vybavení a obyčejné vagony proměnili v pojízdná kasárna, která jim umožňovala rychle se přemísťovat a být soběstačnými. Byli mezi nimi i vojáci 6. střeleckého pluku Hanáckého. „Věřím, že se podaří dojet až na místo bitvy u Bachmače, která byla pro československé legie a následnou anabázi klíčová. Zatím je to spíše přání, které ale rozhodně není nereálné,“ dodává šéf legionářů Milan Žuffa-Kunčo.

Kdo má také v Olomouci pomník:

• Bedřich Smetana, památník ve Smetanových sadech
• Božena Němcová, socha v Čechových sadech
• Jan Nepomucký, socha na Václavském náměstí
• Tomáš Štítný ze Štítného, pomník v Mozartově ulici
• Leoš Janáček, reliéf na třídě Svobody
• Alois Jirásek, reliéf na třídě Svobody
• František Polívka, socha ve Smetanových sadech