Výplaty dostávali z továren | E15.cz

Výplaty dostávali z továren

Roman Šperňák

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Amatéři, kteří byli vlastně profesionálové. Špičkové vybavení chybělo a zájezd do zahraničí byl velký svátek. Pátý díl retroseriálu Sedmičky nabízí pohled na sport.

Byla to éra, kdy českobudějovický Motor bojoval o nejvyšší příčky v hokejové extralize, fotbalové Dynamo se snažilo o návrat mezi tuzemskou elitu a pod vysokou sítí válčili volejbalisté Škody České Budějovice.
Vezměte si nejeden český černobílý film a uslyšíte, že sportovci byli amatéři a sport dělali pro čest a slávu. Ve druhé polovině osmdesátých let to už ale úplně neplatilo. „Byl to takzvaný skrytý amatérismus,“ říká nynější manažer volejbalistů Jihostroje České Budějovice Zdeněk Scheichl. Jak si to přeložit?
Hráči sice byli oficiálně vedení jako zaměstnanci nějaké továrny, ale v práci se ukazovali jen minimálně, anebo jak tvrdí zlí jazykové, jenom když něco provedli nebo si přišli pro peníze. Takže hokejisté měli být takhle k vidění v tehdejší Igle nebo v Motoru a volejbalisté zase chodili pro výplatu do Škodovky.
Peníze od státu rozděloval Český svaz tělesné výchovy do oddílů podle náročnosti soutěží a provozu. Slovo sponzor tenkrát kluby prakticky neznaly, protože žádné ani nepotřebovaly. Zaplatil se hotel, nějaké diety a klub samotný tak velké náklady neměl, protože i v současné době jsou největší položky v rozpočtu na výplaty hráčů. Ale třeba volejbalisté jezdili na zápasy podnikovým autobusem a to se za jistý druh sponzorství dá považovat.
„V klubech jinak hráči dostávali takzvané kalorné,“ popisuje dále Scheichl. Byly to třeba tři nebo čtyři stovky navíc. Ale při průměrné výplatě kolem dvou tisíc korun to nebyly zanedbatelné peníze. „Jinak se ale normálně trénovalo dopoledne a někdy i dvoufázově, hodně se cestovalo. Hráči už byli profíci,“ přibližuje bývalý hokejista a novinář Petr Turek.
Mezi kluby se přestupovalo minimálně, a proto nebylo výjimkou, aby hráč strávil v jednom týmu i celou svou kariéru kromě vojenské služby. Tu si hráči obvykle odsloužili v některém z vojenských celků. V hokeji byly nejznámější kluby v závěru minulého režimu Dukla Jihlava nebo Dukla Trenčín a na jihu Čech byli sportovní vojenské oddíly na vysoké úrovni v Táboře nebo v Písku.
„Některé hráče funkcionáři přemlouvali, aby u nich zůstali. Sehnali jim byt a dali vojenskou hodnost,“ vzpomíná Turek. Jinak ale chodili diváci hlavně na svoje oblíbence. „Řekl bych, že návštěvy byly vyšší než dnes,“ dodal Turek, který si pamatuje, jak byly u volejbalových kurtů na Sokolském ostrově v Českých Budějovicích i dvě tisícovky diváků. „Přijeli tátové s dětmi, protože je doma vyhnali od vaření. Jiné zábavy moc nebyly a kdo třeba nebyl na hokeji, neměl pak mezi lidmi prakticky o čem mluvit,“ vzpomíná Turek.

Občas se sportovci ze zájezdu nevrátili

O špičkovém vybavení si mohli hráči nechat jen zdát. Když už ho dostali, museli v něm strávit celou sezonu a někdy i dvě. Například i nové kopačky už byly na západě staré. Adidasky nebo Pumy sice nebyly úplnou vzácností, ale obvykle se s nimi šetřilo.
„I proto hráči taky rádi reprezentovali, protože vždycky dostali nové vybavení a vracet ho nemuseli,“ popisuje Turek. Nebo se těšili na zájezdy do
zahraničí. Zprvu byly ojedinělé, ale ke konci osmdesátých let už celkem časté. Hráči sháněli valuty už v Česku, protože i sportovci měli minimální kapesné.
Kolikrát se taky stalo, že už se ze zájezdu nevrátili. Odcházet ven totiž mohli jen hráči, kteří obvykle přesáhli třicet let věku a navíc měli odehráno určitý počet zápasů v reprezentaci. Kariéra sportovce v minulém režimu lákala. Proto na nábory přicházelo hodně dětí a bylo z čeho vybírat.

Autor: Roman Šperňák

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.