Využívá pět tisíc let staré poznatky

V kartotéce ordinace doktora Lubomíra Berky je více lidí než obyvatel v Jindřichově Hradci. Přesto si uznávaný kardiolog na množství práce nestěžuje.

Lubomír Berka je v Čechách i v zahraničí uznávaným specialistou na choroby srdce a cév. Za více než čtyřicet let své lékařské praxe pomohl mnoha lidem s kardiovaskulárním onemocněním, ale nikdy je nepočítal. Do dalšího dílu seriálu Sedmičky o osobnostech Jindřichova Hradce ho doporučil architekt Milan Špulák. „Velmi si vážím vysoké úrovně jeho odborných znalostí a obdivuji jeho pochopení, s jakým pomáhá nemocným lidem,“ říká na vysvětlenou.
Dětství prožil Lubomír Berka na jižní Moravě. A život mu mohla už tehdy zkomplikovat lidská závist. Ta byla podle jeho slov příčinou, proč považovali komunisté jeho otce za třídního nepřítele. Tuhle překážku jen shodou náhod a štěstí překonal, když se ucházel o studium na střední a poté i na vysoké škole. „Nebýt docenta Ševely, který byl počátkem šedesátých let čelním expertem RVHP pro enzymologii, nikdy bych se na medicínu nedostal,“ vzpomíná. „Znal mě už jako kluka, který musel manuálně pracovat, a stačilo, když se vahou své autority zeptal, jak dopadly mé přijímací zkoušky.“ Šťastné náhody neopustily Lubomíra Berku ani v pozdějších letech, a jak sám říká, má prostě kliku.

V Hradci začal s péčí o akutní pacienty

Ve škole i na studiích patřil k premiantům a pokaždé měl radost z toho, když věděl něco víc než ostatní. Na otázku, proč je zkouška z anatomie považovaná za strašáka mediků, odpovídá: „Protože je obyčejným memorováním, nic k chápání. Když umíte tři tisíce slov, dostanete trojku, když pět tisíc slov, tak jedničku.“
Po škole pracoval několik let v Dačicích, kam odešel navzdory nabídkám z brněnských klinik. Do Jindřichova Hradce se přestěhoval v roce 1973, už s potřebnou praxí a znalostmi péče o akutně nemocné pacienty, která v Hradci teprve začínala. Dnes patří mezi nejlepší ve svém oboru a o úrovni české kardiologie tvrdí, že je velmi vysoká a v zahraničí respektovaná. „Lidé mají dojem, že vrchol současné medicíny je ve Spojených státech. Jejich systém je však nejdražší, ale s pochybnými výsledky, který je třeba studovat, ale neopakovat,“ zdůrazňuje. Doktor Berka ví, co říká, protože ve Spojených státech amerických nějaký čas pracoval.

Návrat k základům čínské medicíny

Díky úsilí Lubomíra Berky se jeho hradecká ordinace stala prvním pracovištěm v republice, kde zavedli systematickou péči o lidi s vysokým krevním tlakem. V současné době patří k největším svého typu v České republice i v Evropě. Kardiolog se může pochlubit i tím, že řadu zde dosažených výsledků představil v zahraničí jako český přínos světovému lékařství.
I když podle doktora Berky ovlivňuje lidský život až z devadesáti procent životní styl, v němž klíčovou roli hrají vztahy, nikoli věci, a jen z deseti procent medicína, snaží se, aby její možnosti byly stále dokonalejší. Zavedl proto například diagnostickou metodu, postavenou na měření rychlosti pulsové vlny, která pomáhá stanovit míru funkčnosti žijících jednotek lidského organismu. Začal ji využívat jako jeden z prvních v republice.

„Nejde o nic nového,“ říká skromně, „jen s pomocí počítačů využívám pět tisíc let staré poznatky čínské medicíny.“

Bohužel se prý zatím o tuto velmi účinnou metodu diagnostiky zajímají více v Japonsku než v Čechách.
Lubomír Berka si získal důvěru lidí a zájem o jeho léčebné metody dlouhodobě vzrůstá. Jeho práci dokážou ocenit i kolegové. „Pokud moji pacienti s kardiovaskulárními chorobami potřebují odborné vyšetření, vím, že je mohu s klidným svědomím poslat do ordinace doktora Berky, kde jim poskytnou maximální péči,“ říká praktický lékař Jaroslav Reich.
Na své výsledky je Lubomír Berka právem hrdý, ale podotýká, že bez svých spolupracovníků by se neobešel. Díky nim má i více času na fotografování nebo četbu Shakespeara či Hrabala. O nedostatek pacientů se nebojí. „V Čechách vládne blbá nálada, a to je živná půda pro vznik kardiovaskulárních chorob,“ dodává poněkud sarkasticky.
Do seriálu osobností města doporučil Lubomír Berka ředitele Národního muzea fotografie Miloslava Paulíka.