Brňané zareagovali na pražské události 17. listopadu 1989 téměř okamžitě. Početnou skupinu demonstrujících studentů tehdy vedl čtyřiadvacetiletý student Jiří Voráč (na snímku). Dnes vysokoškolský učitel a bývalý člen Rady ČT.
Jaký byl váš 17. listopad 1989 v Brně? Byl to pátek jako každý jiný. Večer jsem ale poslouchal Hlas Ameriky a slyšel jsem první útržky toho, co se stalo v Praze. Pak už to šlo rychle, o víkendu jsme začali organizovat odpor a v neděli večer jsem veřejně vyhlásil, že studenti brněnských škol vstupují v pondělí do stávky.
Brněnský odpor tedy vznikl na základě toho pražského? Tou rozbuškou se mohlo stát cokoliv, pražský průvod byl pouhá náhoda. Byla tady hranice dobře vysušeného dřeva a čekala na zážeh. V Brně měl odpor jasný směr, a to ke stávce, okupační stávce a generální stávce.
Když se na sametovou revoluci díváte po dvaceti letech, jaké máte pocity? Za těch dvacet let jsem si prošel dvěma vlnami. Jedna byla vlna revoluční euforie, ze které jsem čerpal a udržoval si ji téměř po celá devadesátá léta. Pak se ale začal projevovat sílící pocit porevoluční frustrace. A teď jsem spíš ve fázi frustrace než euforie. Ale snažím se jí nepodlehnout.
Jak byste zhodnotil těch uplynulých dvacet let? Udělali jsme dvě zásadní chyby. První byla ta, že jsme nezakázali komunistickou stranu. Je to těžký kámen, kterým jsme přikováni k minulosti. Vypovídá to o tom, že jsme se nebyli schopni s komunistickou minulostí vyrovnat a žijeme v jisté schizofrenii. Druhá chyba je, že existuje možnost opoziční smlouvy, protože to je to, co umožňuje nekalé praktiky třeba v politice nebo na akademické půdě.
Nejste spokojený s porevolučním politickým vývojem? Je mi opravdu fyzicky nevolno z toho všeobecného cynismu, který je dnes součástí politiky, ale i veřejného života. Nikdy jsem nebyl příznivcem spikleneckých teorií, ale to, co se teď odhaluje, bohužel napovídá, že je společnost v chapadlech mafiánské chobotnice.
