Za nákupy do Donu jezdili i Němci
Do hradeckého Donu se sjížděli lidé z široka daleka a znali ho dokonce i v cizině. Spolu s Priorem to byly dlouhou dobu jediné obchodní domy ve městě.
„Říkalo se, že jsme se nejdřív měli jmenovat Atol, ale pak obchodní dům přejmenovali na Don. Na tu dobu byl velice moderní a ze začátku měl i kvalitní zboží. Pracovala jsem tam hned od začátku, od pětasedmdesátého roku. Dole se prodávaly klobouky Tonak, kožichy Kara, v prvním patře bylo pánské oddělení, kde bylo všechno od košil přes saka, kalhoty, obleky, kabáty. Většinu dodával Prostějov. V dalším patře bylo dámské oddělení a nahoře učňovské středisko a úpravna oděvů, kde si zákazník mohl nechat zakoupené šaty zkrátit nebo prodloužit,“ vypráví bývalá prodavačka Věra Melounková.
Za nákupy do Donu přitom jezdili nejen lidé z Hradce a okolí, ale třeba i z Prahy. Výjimkou nebyli ani cizinci. „Začínala jsem na pánském oddělení. Když byly vánoční prodeje, sjíždělo se sem strašně moc lidí a fronty nebraly konce. Don byl opravdu vyhlášený. A při výprodejích nebo slevách se před vchodem lidé pomalu prali. Nakupovali u nás i Rusové – hlavně kožichy. V létě sem zase jezdilo hodně Němců,“ dodává Melounková.
Problémy s cizinci
Prodavačky tak musely zvládat i cizí jazyky. „Něco jsme se naučily a jinak jsme se s nimi domlouvaly rukama nohama. Někdy to byla docela groteska. To když jsme třeba na Němce začaly chrochtat, aby pochopili, že jde o vepřovici,“ říká bývalá prodavačka s tím, že nakonec se ale vždycky domluvily.
