„Stálo to za to,“ hodnotí uplynulé čtyři roky Barbora Bouchalová, studentka Vyšší odborné školy zdravotnické a Střední školy zdravotnické v Ústí nad Labem. Oboru, který z ní udělá asistentku zubního technika. Její spolužáci přitakají. Mají to za pár.
Pocit úlevy je ale přímo úměrný smutku. Z toho, že se rozprchnou do světa. Uvidí se ještě někdy všichni pohromadě?
Vyjukaných prváků bylo čtyřiatřicet. Maturantů je šestadvacet. Z toho jsou čtyři kluci. „Po odborné praxi vynášejí koše, ale veškeré další práce musí zvládnout holky,“ uvádí příklad galantnosti Barbora.
Má důvod k radosti. „Prošla jsem,“ sděluje výsledek ústních maturitních zkoušek. Doufala v to, ale zároveň se děsila. „Po maturitním plese jsem se začala hodně učit. Jsem tak trochu flegmatik. Před maturitou jsem se dívala do noci na hokej, ale ráno jsem měla nervy. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Na potítku jsem ani všechno nestihla, najednou přišel úplný výpadek,“ vypráví.
Mamka radostí brečela
Svaťák stále doma a v knihách prožila Lucie Vacková. Na nic jiného než na učení neměla myšlenky. „Hodně jsem se bála,“ přiznává. Teď má část zkoušky z dospělosti za sebou.
„Mamka brečela, byla ráda, že jsem to udělala, ale ještě není konec. Bojím se ještě víc, teď zbývá jeden bod, ve kterém můžu všechno pokazit,“ říká studentka Lucie s nadějí, že vše dobře dopadne.
Závěr maturitního roku je pro studenty oboru Asistent zubního technika spojen se strachem, který ale v červnu opadne. „Výsledky se dozvědí 17. června, 20. června dostanou maturitní vysvědčení,“ říká Miroslava Hnízdilová, třídní a učitelka odborné praxe. AZT 4 je její druhou třídou, kterou dovedla k maturitě.
„Je to divné opouštět školu, učitele, spolužáky. Za čtyři roky jsme se skamarádili,“ smutní Pavel Moravec, jeden ze čtyř chlapců. Na lítost ale není čas. Přehluší ji starosti před zkouškami.
„Nejhorší je čekání. Když zkazíme písemku, musíme znovu k ústním zkouškám,“ nechtějí myslet na nejhorší maturanti. Letošní rok je v jejich životě zlomový. Vedle obav prožili neopakovatelné chvíle. Třeba při přípravách plesu.
Maturák s Elvisem
„Dohadovali jsme se, koho pozvat, kdo bude ples moderovat,“ líčí Zuzana Tipmannová. Uznává však, že to byly hezké starosti. Maturitní ples měli v litoměřickém kulturním domě, obstarali si laserovou show, na půlnoc pozvali Elvise Presleyho. „Osm hodin na plese strašně uteklo,“ říká Barbora Bouchalová a ukazuje společné plesové foto.
Třídní Miroslava Hnízdilová oceňuje, jak se studentky i jejich spolužáci dohodli na barevném sladění. Tři kluci byli v černém obleku, jeden v bílém.
Spoustu legrace zažili při společných výletech nebo poznávacích zájezdech. Úplně poprvé spolu absolvovali v prvním ročníku třídenní adaptační kurz v Žandově. Během studia si užili cyklovýlety, lyžařský výcvik, zájezdy do Vídně, Anglie či Švýcarska. Každoročně jezdili na výstavu pro zubaře Pragodent na pražském výstavišti.
Barbora si nemůže vynachválit cyklovýlety, Zuzaně se nejvíce líbilo v Tisé a Pavlovi ve Švýcarsku, kde byli společně jako spolužáci naposledy. „Takhle už se nikdy nesejdou,“ konstatuje s dojetím v hlase třídní učitelka Hnízdilová.
Jsou to její miláčci. Stejně jako jejich předchůdci. Během čtyř let k sobě našli vztah a mají se rádi. S bývalými studenty je Hnízdilová ve spojení díky Facebooku. Jedna z absolventek dokonce přijela do své bývalé školy přednášet.
„Vůbec si nepřipadám dospělá. Nepřijde mi, že bych měla jít do zaměstnání. Budu ještě studovat na vyšší odborné škole zdravotnické, obor Diplomovaný zubní technik,“ říká Zuzana Tipmannová. Po dalších třech letech studia má přání. Soukromé a pracovní. Zůstat s přítelem Petrem a zařídit si soukromou laboratoř.
Diplomovaným zubním technikem se chce stát i Pavel Moravec. Další tři roky bude studovat, možná přidá ještě jednu školu. Chtěl sice studovat informatiku, nakonec se rozhodl pro jinou variantu.
Měl štěstí: dostal Čapka
Vzpomíná, jak v prvním ročníku zápasil s latinou. „To bylo největší utrpení,“ hrozí se ještě dnes. Musel dělat reparát.
„Od té doby zraje jak víno,“ chválí jeho studijní výsledky třídní. Zasměje se příhodě, kterou si Pavel vybavuje. Vypráví, jak si spolužačka vyráběla přímo na ruce prstýnek z pryskyřice, která hned tuhne. „Křičela, že to pálí, vzala si na pomoc indulonu, ale pryskyřice nešla z prstu. Nakonec jsme ji museli ořezat,“ směje se se spolužáky.
Petr Konečný hraje na bicí a jejich miniaturu si vyrobil z protetických materiálů. Na svůj výtvor je pyšný. Po písemné maturitě bude mít čas na hraní. Teď se musí učit. Ústní zkoušku zvládl v pohodě.
„Na angličtinu jsem se ani nepodíval, s češtinou jsem si nebyl jistý. Měl jsem hrozné štěstí, vytáhl jsem si Karla Čapka. Bál jsem se, že si vytáhnu Na západní frontě klid od Remarqua. Zato jsem si nevzpomněl, že Londýnem protéká Temže. Mamka měla radost, dala mi dvě stovky, abych to šel oslavit. Táta nedal najevo emoce, ale určitě byl rád, že jsem to udělal,“ říká Konečný.
Radka Kubíková má za úspěšné maturitní písemky slíbenou kočičku. „O svaťáku jsem se učila hlavně češtinu s kamarádkou, bála jsem se angličtiny. Po ústních zkouškách ze mě všechno spadlo. Do poslední chvíle nikdo nevěděl, jak budeme maturovat, zachránil nás učitel češtiny Vladimír Trpka. Každý jsme vypracovali referát ke všem dvaceti knihám, které jsme museli za krátkou dobou přečíst,“ říká Radka.
Nejzábavnější a nejzáživnější na studiu byla i pro ni praxe. „Líbilo se mi, že jsem mohla pracovat pro lidi,“ poznamenává Zuzana. Chtěla se stát zdravotní sestrou a nakonec zvolila studium oboru Asistent zubního technika.
„Na praxi už není, že se to nepovede, a můžeme začít znovu. Teď už se nesmíme splést,“ přidává se Barbora.
Ona a její spolužačky a spolužáci vědí nebo tuší, že je před nimi opravdový život. Někteří si prodlouží studium, jiní začnou pracovat. Než jim v červnu v ústecké škole po čtyřech letech zazvoní naposledy, ještě jednou se pořádně zapotí. Při písemkách.
