Zachraňte Bílého lva, volali marně
Karlovy Vary, 28. listopadu 1985. Skupina přibližně dvou desítek lidí, kterým záleží na architektonickém dědictví města, podniká možná poslední pokus za záchranu jednoho z nejstarších, v jádru dochovaných lázeňských domů.
Pamětníci si ho možná dosud pamatují. Na jeho portálu podřimoval Bílý lev. Symbol tohoto paláce. V době, kdy se rozhořela poslední bitva o jeho záchranu, byl však už šedý a prachem zanešený.
Podpisů pod stížností na počínání Československých státních lázní by tenkrát bylo možná i víc. Co však nebylo, byl čas. Iniciátor podpisové akce Vladimír Dlesk si to dobře uvědomoval. „Z časových důvodů další podpisy neuskutečněny!“ připsal proto vlastní rukou ke stížnosti.
Den předtím se totiž ve Varech začalo bourat. I proto aktivisté za záchranu Bílého lva pospíchali. Věřili, že stále ještě mají šanci.
„Zatím chybí část oken, prosíme o zastavení dalšího postupu,“ apeloval na podpisové příloze Dlesk. Adresoval ji Výboru lidové kontroly Československé socialistické republiky.
Příběh o neschopnosti
Marně. Dům Bílý lev, v sedmdesátých letech zařazený Ministerstvem kultury na celostátní seznam kulturních památek, byl totiž ve špatném stavu.
Nosné obvodové stěny popraskaly, a tak zdivo podpíraly dřevěné trámy. Dům podle všeho narušila výstavba blízké Vřídelní kolonády Jurije Gagarina, proto 19. května 1983 nechaly úřady památkový objekt vyklidit. Poroučet se museli jak pacienti, tak i uzenáři, kteří měli v přízemí krámek.
„Od tohoto okamžiku se za účasti několika vlivných jedinců začíná zcela konkrétně formovat kacířská myšlenka dům již neopravovat. V zájmu jakýchsi vizí o budoucím využití plochy,“ ohlédl se Dlesk v jednom z vydání dobového tisku, které vyšlo deset let po zbourání domu.
Podle některých zbytečném. „Je to příběh o neschopnosti. Dům byl sice staticky narušený, ale nebylo to tak hrozné. Chtěl jen takzvaně sešít,“ vzpomíná na události v polovině osmdesátých let Jiří Böhm, jeden ze signatářů této stížnosti.
Jiří Böhm, v lázeňském městě proslulý vydáváním historických publikací a kalendářů, je dodnes přesvědčený, že Bílý lev neměl padnout.
„Chyběla jen vůle odpovědných. Dům šest let podepíraly kůly, a protože odpovědným činovníkům už asi začínalo být trapné, že to podruhé nebo potřetí uvidí návštěvníci Mezinárodního filmového festivalu, nechali dům strhnout. Jiné řešení nenašli. Tenkrát jsme psali dokonce i na ústřední výbor strany, ale nebylo to k ničemu,“ lituje Böhm.
Tenkrát nepomohly dokonce ani apely architektů (například časopis Československý architekt) nebo ještě dříve zájem Projektového a konstrukčního ústavu Československých keramických závodů v Praze, který prohlásil, že by rád zahájil rekonstrukci. Podle úřadů všechny stavební organizace v Karlových Varech opravu Bílého lva odmítly převzít z kapacitních důvodů. A tak po paláci zůstala jen proluka.
A ta je tam dodnes. Pozemek patří provozovateli hotelu Astoria. „Z územního hlediska jde o proluku v chráněném území. Někdy v budoucnosti by tam měl stát objekt stejných parametrů, jaké měla původní budova Bílý lev. Majitel měl už kdysi představit určitou studii opětovné zástavby, zatím však investici nerealizoval,“ uvedl k budoucnosti pozemku po Bílém lvu mluvčí karlovarského magistrátu Jan Kopál.
