Zanechali stopu doma a ve světě. Kladno své rodáky ocení

Antonín Raymond proslul daleko od domova. Nyní se stane in memoriam čestným občanem Kladna. Výtvory Ladislava Lachmana byly v každé české domácnosti. Je druhým oceněným.

Okouzlený dílem Antonína Raymonda, jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, odtamtud přijel architekt David Vávra. S Kladnem ho spojil nejen zájem o významného rodáka, ale také jeho návrh na přestavbu městského divadla.

„Ve svém novém televizním pořadu, který naváže na známý cyklus Šumná města, chce David Vávra právě Raymondovi a jeho práci v zahraničí věnovat několik dílů,“ říká Vilém Frček z kladenské radnice.
Podle archivářky Ireny Veverkové přijel Vávra do Kladna kvůli přestavbě divadla a přivezl si s sebou Raymondův životopis.

„Zaznamenala jsem jistý údiv z jeho strany nad tím, že v Kladně o této osobnosti víme a že má dokonce svou pamětní desku,“ říká archivářka Veverková.

V Kladně stavbu nemá

Právě odhalením pamětní desky s jeho jménem na místě Raymondova rodného domu v Kladně si ho před čtyřmi lety obyvatelé města připomněli poprvé. Zítra, 28. října, bude oceněný u příležitosti státního svátku.

„Na odhalení pamětní desky tehdy ze Spojených států přijela Raymondova vnučka Charlotte a snacha Doris,“ vzpomíná Veverková.

Přestože zejména v Japonsku je řada staveb tohoto slavného architekta, v Kladně není ani jedna. Pravděpodobně proto, že Raymond jako velmi mladý odešel do zahraničí.
„Chodil tady do obecné školy a pak do nově otevřené reálky. Jeho mimořádný výtvarný talent objevil Alois Bouda, otec Cyrila. Do třídního výkazu napsal: výborný s obzvláštním pochopením jak ve vystižení přírody po stránce malebné též v dekorativní kompozici,“ říká Veverková, která se o Raymondův život a dílo intenzivně zajímá.

V roce 1899 mu zemřela matka, čtyři roky poté otec i s dětmi odešel do Prahy. Tam Raymond dostudoval reálku a přihlásil se na stavební fakultu. V roce 1910 odcestoval do Ameriky, kde pracoval jako kreslič v jedné z architektonických kanceláří. Jeho „japonská“ tvorba začala ve dvacátých letech, když si v Tokiu založil firmu American Architectural and Engineering Company.

„Zdokumentovaná je jeho návštěva Prahy, kde uspořádal přednášku. Pak byl v metropoli i s manželkou a synem v roce 1938,“ říká Veverková. Po válce už do vlasti pravděpodobně nepřijel. „Neměl ani důvod. Všichni příbuzní v době holocaustu zemřeli,“ dodává archivářka.

Vysavače, mixéry, fény

V Česku zřejmě neexistuje rodina, která by neměla alespoň jeden výrobek z ateliéru Stanislava Lachmana. Slavný kladenský rodák, kterému se také říká Josef Lada českého designu, dostane ve státní svátek Cenu statutárního města Kladna.
Je autorem více než tisícovky návrhů průmyslových výrobků a držitelem zlatých medailí z různých mezinárodních veletrhů.

Lachman, narozený v roce 1921, se dostal na vysokou školu, ale jeho ročník skončil jako totálně nasazený v nacistickém Německu. Nejprve pracoval na stavbě železniční trati v Gethin, poté v muniční továrně jako kreslič a konstruktér, kde byli zaměstnaní i slepí dělníci.

„Vymýšlel jsem pro ně různé pomůcky a uvědomil jsem si, jak důležitá je u pracovního nástroje ergonomie,“ řekl před lety Lachman.
Tři čtvrtiny z jeho návrhů šly skutečně do výroby. Vysavače, mixéry, fény, žehličky.
„Vzpomínám si minimálně na jeho fén. Používala jsem ho, když jsem byla na návštěvě u babičky,“ říká Eva Tichá z Kladna.

Prvním Lachmanovým patentem byla páková baterie ovládaná nohou. Jeden z jeho nejzajímavějších návrhů je z roku 1973. Žehlička ETA 211 měla třeba kosodélníkovou žehlicí plochu a odkládání na bok.

Hokejové „Poldinky“

Lakýrník, malíř písma a kreslíř plakátů Ladislav Hnízdil by se letos dožil devadesáti let. Ocenění od města sice dosud nedostal, k pozoruhodným kladenským osobnostem ale patří.
Byl autorem stovek malovaných upoutávek na filmy promítané v 60. a 70. letech minulého století v kladenských kinech Svět, Sevastopol a Oko i prvních reklam na mantinelech kladenského zimního stadionu. Včetně „Poldinek“ na ledové ploše.

„Obnovovat kresby pod ledem chodíval po nocích. A pamatuji si, že jsme mu jako malé děti pomáhali ručně malované reklamy na mantinelech vybarvovat,“ říká Hnízdilova nejmladší dcera Eva Nováková.
Protože tehdy neexistovala počítačová technika, která by s výrobou pomohla, třeba plakáty poutající filmy vznikaly ručně, jen s pomocí promítačky.

„Tatínek si vždy promítnul fotografii na velké plátno na zdi. Pak na něj obkreslil kontury postav. Zbytek domalovával ručně. Když to měl hotové, plátno se přidělalo na dřevěnou plochu a ta nad vchod kina,“ vypráví Nováková.

Na jednu reklamu moc času neměl. Programy se měnily jednou až dvakrát týdně.
V době, kdy Hnízdil maloval filmové upoutávky, bývala při promítání téměř vždy obsazená všechna sedadla. A to na rozdíl od nynějška, kdy je ve městě jen jedno kino, tehdy byly v Kladně tři biografy.