Vrtulník záchranné služby startuje k těžkým zraněním nebo převáží velmi nemocné pacienty na specializovaná oddělení. Služba v něm tedy není žádná idyla. Záchranářka Linda Burdová přesto z nadhledu občas stihne vidět i vyfotografovat pěkné věci.
Z výšky kolem sto padesáti metrů, v níž helikoptéra průměrně létá, má krajina zvláštní kouzlo. Hlavně její geometrie a barvy. „Mám ráda minimalismus,“ naznačuje Burdová.
Z nadhledu sleduje poetické i vtipné souvislosti. Podle nich obrazy pojmenovává: viděla už třeba čáru života, malířskou kreaci neznámého zemědělce, výduť nebo skaláry.
„Chci udělat cykly podle ročních období. Už jsem zachytila podzim a zimu, teď se moc těším na jaro. To je hodně fotogenické období,“ plánuje pětatřicetiletá maminka tříapůlletého Jonáše.
Realitu neupravuje, jen si při dotváření snímků sem tam pohraje s odstíny a kontrastem, takže výsledek někdy připomíná grafiku.
Z Afriky do vzduchu
Fotit začala v Africe. Tam žije holčička, kterou Lindina kamarádka Martina Matějková podporuje formou adopce na dálku. Loni v lednu se za ní vydaly a fotogeničnost Afriky je okouzlila. Přivezly odtud působivé portréty dětí i dospělých, černý kontinent je zaujal nevídanou barevností. Po návratu se obě zapsaly do fotografického kurzu v domě U Beránka a Linda si pak pořídila lepší digitální fotoaparát.
Předtím měla Panasonic, nyní používá Canon 400D. Vrtulník létá průměrnou rychlostí dvě stě dvacet kilometrů v hodině, takže musí fotit na krátký čas. Aparát vystrčí v helikoptéře ven z malého průzoru v bočním okně. Ve stísněném prostoru fotí vkleče.
Začátkem dubna mohou lidé v Českých Budějovicích spatřit její fotografie na festivalu Fotojatka.
Pro autorku to bude zatím největší publikum, které uvidí promítání záběrů z jejích cest, a to nejen vzdušných. Na fotografování z výšky se teď ale chce zaměřit především.
Obavy z motorkářů
Linda Burdová chtěla odmala zachraňovat lidi. Vystudovala zdravotní školu v Českých Budějovicích, pak pracovala rok v nemocnici na jednotce intenzivní péče a rok si zvyšovala kvalifikaci v Praze. Doplnila si specializaci pro intenzivní péči.
Do týmu leteckých záchranářů patří od roku 1995. Baví ji akčnost a šance pomoci tam, kde o něco jde. Někdy je to hektické, jednou dokonce napočítala za směnu šest hodin čistého času strávených ve vzduchu.
„Nepříjemné služby bývají teď o prvních jarních víkendech, kdy na silnice vyrážejí nabuzení motorkáři. Jezdí často nebezpečně a jejich nehody bývají velmi vážné,“ upozorňuje.
V tomto povolání není ale nouze ani o kuriózní momenty. Třeba když kvůli nevhodnému terénu nemůže vrtulník přistát přímo u nehody a posádka se k ní musí dopravit sama. „Jednou jsme si stopli řidiče, který nás málem zabil. Byl tak odhodlaný dovézt nás rychle na místo, že předjížděl jako zběsilý,“ vzpomíná.
Ač nepřeje nikomu vážné zdravotní problémy, kvůli focení se na létání těší. Nejvíc možností mívá při leteckých transportech do specializovaných nemocnic, protože na zpáteční cestě letí bez pacienta. Bývají to i delší cesty, například let z Budějovic do Prahy trvá asi čtyřicet minut. „Tam mám dost času kochat se, hledat nejhezčí obraz a mačkat spoušť,“ říká.
