Míří tradiční průmysl na smetiště? Klíčem k prosperitě je vysoká přidaná hodnota
Není toho moc, na co může být Česko tak pyšné jako na historii svého průmyslu. V posledních letech ale jako kdyby se ocitl na černé listině. Zvlášť poté, co vystřelily ceny energií, mnozí žehrali, že jsme příliš průmyslovou zemí a dopady budou proto v Česku větší než jinde. A že by to chtělo více služeb. Je to s tuzemským průmyslem opravdu tak zlé?
Mantra „méně průmyslu, více služeb“ se v Česku neobjevila poprvé až v 90. letech. Už někteří socialističtí ekonomové upozorňovali, že vysoký podíl služeb v ekonomice kapitalistických zemí je pojistkou proti podobným krizím, jaké zde byly v minulosti.
A co dnes? Je průmysl přítěží? „Já myslím, že je to jen jeden názorový proud. Vnímám i jiný, velmi silný, který ten relativně vyšší podíl průmyslu na HDP považuje za naši přidanou hodnotu. A nejde jen o lidi, kteří jsou sami v něm či kolem něj aktivní. Tomuto proudu jde spíš o to, aby se proměnil a přidal v kvalitativních parametrech,“ říká ekonomický expert společnosti BeePartner a člen NERV Petr Zahradník.
Podobné debaty vedou i ekonomové v sousedním Německu, dlouho vnímaném jako hospodářský motor Evropy. Nedávno vzbudila vekou pozornost kniha komentátora Financial Times Wolfganga Müncha, nazvaná Kaput – konec německého ekonomického zázraku. V ní autor zdůrazňuje, že zemi utekla digitalizace, což jí brání přesunout se k výrobám, ale hlavně službám s vysokou přidanou hodnotou.
Neúprosné statistiky
Také u nás se velká závislost na průmyslu ukázala jako určitá nevýhoda po vzniku energetické krize. S tím souhlasí například hlavní ekonom BH Securities a ekonomický poradce předsedy vlády Štěpán Křeček. „Ale na druhou stranu nám naše průmyslovost pomáhá zlepšovat exporty,“ dodává.
Podíl této historicky důležité části hospodářství na českém HDP každopádně tak jako tak klesá. Z údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) vyplývá, že zatímco od konce devadesátých let zhruba do roku 2015 se stabilně pohyboval mezi 30,5 a 31 procenty, následně do roku 2022 klesl až na 27 procent. Novější čísla za rok 2023 nabízí EUROSTAT, který podíl průmyslu odhaduje na 27,7 procenta HDP.
Vliv na tento pokles samozřejmě může mít třeba útlum v těžbě uhlí, ale jak upozorňuje Petr Zahradník, i produkce důlní techniky. A zdůrazňuje, že pokles začal už za dob plánované ekonomiky. Zatímco v 60. letech se podíl průmyslu na ekonomickém výstupu pohyboval na svém vrcholu kolem šedesáti procent, do období po roce 1990 jsme už vstupovali se 45 procenty.
Později se podle ČSÚ také zásadně změnila jeho struktura. Dnes všichni vnímáme jako samozřejmou vůdčí roli výroby automobilů. Ale vždycky tomu tak nebylo, po revoluci byly příspěvky jednotlivých oborů do HDP vyrovnané, u těch nejsilnějších – potravinářství, hutnictví a strojírenství – okolo deseti procent.
Na co máme a na co ne
To už je však minulost. A moderní ekonomiky s nejvyšší přidanou hodnotou, jak připomíná Štěpán Křeček, trendují spíš do sektoru služeb. Aby podobný vývoj byl pozitivní, je potřeba vytvářet služby s vysokou přidanou hodnotou, a hlavně je vyvážet. Což vyžaduje určité podmínky. „Myšlenka je to hezká, ale její realizace není snadná,“ říká hlavní ekonom ČSOB Martin Kupka. „Nemáme ani Alpy, ani tradici,“ připomíná a dodává: „Buďme za výkonnost průmyslu rádi.“
Zdá se tedy, že módní řeči o tom, že stará ekonomika patří na smetiště, nenalézají u zkušených teoretiků až tak velkého sluchu. V čem se ale všichni tři ekonomové v podstatě shodnou, je potřeba, aby i ve výrobě rostl podíl sofistikované produkce s vysokou přidanou hodnotou. Štěpán Křeček navíc připomíná, že pokud se nezmění systém obchodování s emisními povolenkami, bude řada odvětví náročných na energie z Evropy odcházet. Už teď se tak děje směrem do Turecka nebo Číny.
Co tedy pro změnu udělat? Těžká odpověď. Kupka zmiňuje potřebu lepšího propojení vývoje a výzkumu, stejně jako vzdělávacích institucí s průmyslovými podniky, nebo lepší využívání prostředků z evropských fondů. „Jde o lidi a o peníze, což je běh na dlouhou trať,“ zdůrazňuje.
Za český průmysl bychom asi každopádně měli být spíš vděční. Jen nezapomínat na permanentní potřebu vývoje. „Německo je pro nás určitou předzvěstí toho, co by mohlo potkat nás, kdyby ke změnám nedocházelo,“ zmiňuje našeho nejdůležitějšího souputníka Petr Zahradník. „Je to země snad ještě konzervativnější než my a lpí na modelu, který vznikl někdy po druhé světové válce. A teď mu zjevně dochází dech.“
