Život v zóně

O zóně, která vyrostla na jihu města během posledních pěti let, mluví s velkou úctou nejen regionální politici a šéfové úřadu práce. Oceňuje ji i Kumar Viswanathan, pečující o ostravské Romy. „Hrabovská zóna, to byl zlom. Dřív Romy nechtěl v Ostravě zaměstnat nikdo. Do zóny ale přišli zahraniční investoři a ti nekoukali na barvu pleti. Mnoho Romů i třeba z Přívozu v zóně práci dostalo, byli přeškoleni, získali jasná pravidla a chytli se,“ oceňuje Viswanathan příliv cizího kapitálu do města. Přitom ještě před šesti lety na jižní straně v Hrabové nestála ani budka. Dnes se tam tyčí jeden velký šedý hangár za druhým. A další přibývají. V zóně je nyní okolo padesáti firem, které zaměstnávají okolo pěti a půl tisíce lidí. Pro srovnání. Jeden z největších zaměstnavatelů v regionu, huť ArcellorMitttal, má zhruba šest tisíc zaměstnanců.
Zóna je skutečně zónou. Kdo tam nepracuje, ten v ní patrně nikdy nebyl. Ruch na jinak prázdných prostranstvích propuká vždy jen třikrát denně. Ráno v šest, odpoledne ve dvě a večer v deset. Tak, jak se střídají směny. Lidé před vrátnicemi dokuřují poslední cigarety, jiní, ti vycházející, si cigarety zase s úlevou zapalují. Desítky autobusů dopravního podniku přivážejí a odvážejí zaměstnance do města. Nikde naproti fabriky žádný výčep, nebo jen kiosek s potravinami, či obyčejná trafika, jak to bývalo dřív. Moderní kapitalismus s podobnými zařízeními nepočítá. Před hangáry visí kromě českých i tchajwanské, korejské, španělské či americké vlajky. Podle toho, komu firma patří. Ulice, dá-li se vůbec takto prostor mezi šedými krabicemi nazvat, mají příhodné názvy jako Na Rovince či Podnikatelská. Šest pětek na hodinu
Mezi těmi tisíci lidmi, kteří zde našli zaměstnání, jsou i padesátníci Břetislav Kulig a Ludvík Klega. Jako mnoho dalších v zóně, i oni pracují u pásu. A takovou prací se zbohatnout nedá. Platí jim 58 korun na hodinu, měsíční plat se tak pohybuje kolem devíti tisíc korun čistého. Pravidla u pásu jsou jasná. Co dvě hodiny desetiminutová přestávka, mezitím jedna pětadvacetiminutová na oběd. Jídlo si většinou nosí z domu. „Hlavně začátečníci nemají uzamykatelné skříňky, tak se klidně může stát, že jim jídlo prostě někdo ukradne,“ líčí Klega nepříjemnosti, které lidi pracující v zóně mohou potkat. Oba muži jsou také nespojeni s tím, jak málo mají prostoru k převlékání. Muži a ženy se převlékají na společné chodbě. „Máme speciální oděv, takže se musíme kompletně převlékat a toto je prostě nedůstojné. Tísní se tam třeba sto lidí na dvaceti metrech čtverečních,“ popisuje Kulig. „Nazval bych to uličkou hanby. Vejdete do dveří a tam na vás nějaká žena vystrkuje zadek. Když se jeden převléká, druhý nemá šanci ho ani obejít, není tam k hnutí. Ale lidi mají strach cokoli říct,“ kritizuje Klega poměry v tchajwanské firmě Pegatron. .
Vedení firmy potíže nepopírá. Manažer Zdeněk Svozil upozorňuje, že do podniku přišlo jen loni pracovat přes tisíc nových lidí. „Objevily se tak situace, které vedly k dočasnému snížení komfortu pracovních podmínek,“ připouští Svozil. Vysvětluje však, že v současnosti staví firma nové šatny. „Ty by problém měly vyřešit. Ostatní hygienické podmínky ve společnosti splňují požadavky dané normami,“ sděluje Svozil jednoznačně.
Stále volno
I přes jedenáctiprocentní míru nezaměstnanosti v Ostravě se nabízejí v zóně stále volná místa. Cedule zaměstnanecké agentury Grafton jen pár metrů od Masarykova náměstí informují, že do Hrabové přijímají montážní dělníky. Pravda, plat slibují mezi deseti až dvanácti tisíci korunami. Další inzeráty hledají profese jako „tester PC komponentů“ za 11 až 14 tisíc korun, podobně jako řidiče vysokozdvižných vozíků se stejným platem. „Je velká výhoda, že v Hrabové hledají lidi na relativně jednoduchou činnost. V Ostravě je právě specifický problém, že je zde hodně lidí, kteří nejsou ani vyučení, chybí jim jakákoli kvalifikace,“ konstatuje Svatava Baďurová z ostravského úřadu práce. Klega s Kuligem říkají, jak často je lidem uvnitř zóny nadřízenými připomínáno, že venku stojí další zástupy čekající na práci. To však není až tak úplně pravda. Práce v Hrabové je. „Pracoval jsme tam asi deset měsíců u lisu,“ vzpomíná na praxi u jedné z korejských firem v Hrabové čtyřicetiletý Dušan Cihlář. „Práce u lisu je sice těžká, ale jinak vás čeká vlastně jednoduchý život. Člověk přesně ví, co se bude dít, kolotočem střídajících se šichet se z něj stane tak trochu stroj,“ popisuje detaily Cihlář. Časem si u lisu vydělal až k sedmnácti tisíci korunám. Bylo mu to málo a dnes dělá uklizeče v Londýně. „Z těch peněz tam se dlouho žít fakt nedá,“ vysvětluje Cihlář, proč vyměnil zónu v Hrabové raději za britskou metropoli.