S bývalým hokejistou Jaroslavem Jiříkem jsem se setkal jen jednou v životě, před třemi lety kvůli velkému rozhovoru. Ty dvě hodinky strávené u něj na zahradě ale stačily k tomu, aby si mě dokonale získal. Pozitivně naladěný chlapík, žádný suchar, a přitom člověk, který nedává na odiv, co všechno dokázal (a že toho bylo požehnaně). „Někteří kamarádi ze staré gardy tvrdí, že bychom dnešní generaci porazili. Já si tím nejsem tak jistý,“ říkal skromně. Prostě sympaťák, který neměl hlavu v oblacích. Svou zálibou v ultralightech si možná právě tuhle vlastnost trochu vynahrazoval. A varování přátel i manželky, která dřív pracovala jako letuška, bral na lehkou váhu. „Jediné, co se mi při jediné havárii s ultralightem stalo, byla rozbitá hlava. Proti zraněním z hokeje úplná prkotina,“ tvrdil s úsměvem. 11. července 2011 ale přišla nehoda druhá. A poslední. Odchod „Brambora“ z tohoto světa byl stejně nečekaný jako jeho útočné výpady před branku. Jeho rodina a přátelé si ale mohou být jistí jedním – prožil krásný život, který mu mohou tisíce dalších závidět. Nepochybuji o tom, že to tak cítil také. Patří mu bouřlivý potlesk. Ať je slyšet až tam nahoře.
Zlatý „Brambor“
Já ho znal, on mě ne.
