Česko mohlo „opsat“ penzijní systémy od Švédska nebo Polska. Ale vybralo si až třetí nejlepší cestu
- Česko ví, že švédský model spoření na penzi je nejlepší, politicky na něj ale nemá, píše businessový newsletter 11am.
- Reálnějším vzorem je Polsko s automatickým zapojením zaměstnanců.
- Babišův plán zlepšuje třetí pilíř, ideál to ale není.
Většina lidí, kteří přičichnou k problematice penzijních systémů, se shodne na tom, že není elegantnější reformy průběžného pilíře než té švédské. Nejsnáze lze švédské státní penze popsat jako kombinaci rovného důchodu (v podstatě základní nepodmíněný příjem) s plně zásluhovou dvoustupňovou nadstavbou.
Jde o průběžný systém, kde je výše důchodu závislá na celoživotních odvodech, ale nejen na nich. Zároveň se výše důchodu automaticky přizpůsobuje demografickému a ekonomickému vývoji – čili když do systému přiteče vlivem demografie méně peněz, penze se poměrně krátí (zásluhovost však zůstává zachována). Tento prvek se označuje jako NDC (Notional Defined Contribution, do češtiny překládáno jako systém virtuálních příspěvkově definovaných účtů – pozn. red.).
Třetí složka je ta fondová, kapitálová, s přednastavenou volbou veřejnoprávního fondu s označením AP 7, do níž spadnou ti, kdo si nevyberou nic jiného. Fond se řídí strategií životního cyklu, investuje pasivně do globálního indexu, pracuje s finanční pákou 1,25 (v dobrých časech takhle násobí výnos indexu) a je poplatkově skoro zadarmo (poplatky jsou malé číslo na druhém místě za desetinnou čárkou).
Jedním z prvních, kdo o švédské reformě začal v Česku hezky mluvit, byl Vladimír Špidla, ještě jako ministr práce a sociálních věcí v Zemanově vládě. Bylo to někdy v roce 2000, tedy rok po spuštění systému. Navrhoval tehdy zrušení pevné věkové hranice odchodu do důchodu a výslovně uváděl švédský model NDC jako vzor. Když byl pak v letech 2002–2004 premiérem, vedl dokonce pracovní skupinu, jež takový model rozpracovávala.
Dávno víme, že švédský model je nej, ale nesáhneme si na něj
Pak se stala věc, která se od té doby u debat o reformě penzí stává v Česku pořád: Vladimír Špidla od nejlepšího modelu, tedy z okopírování toho švédského, vycouval. Jednak mu došlo, co by přechod na zásluhovost znamenal pro jeho „sociálně-transakční voliče“ – tedy voliče, jež nějaké ideály nezajímají a kteří svoje hlasy odevzdají jen těm, kdo jim finančně přilepší. A tak český model dosud přes redukční hranici oškubává na penzi bohatší plátce vysokých odvodů, aby naopak přiznával velmi vysoké náhradové procento (poměr nezdaněné penze k čisté mzdě) chudým, u nás více než v jiných zemích.
Je zde zajímavý paradox: Špidla nikdy neodmítl švédský princip evidence individuálních nároků a vyšší zásluhovosti, ale rezignoval na to, že Česká republika dokáže v dohledné době provést tak hlubokou systémovou změnu, jakou politicky zvládlo Švédsko vydiskutovat v devadesátých letech. Druhá věc je, že se stavěl proti kapitálovým pilířům a privatizaci části důchodového systému. Přitom nechat státní fond nalít všechny spravované peníze do globálního indexu, kde má arcikapitalistická Amerika jasnou převahu, to je pro socialistu fajnová ideologická hereze, to se musí nechat.
V možnost konsenzu v Česku prostě nevěříme
Švédové trpělivě diskutovali, než dosáhli konsenzu, skoro deset let. Politické debaty k neméně elegantní reformě zdravotnictví trvaly Nizozemcům tuším 16 let. V Česku nevěříme, že dosáhneme konsenzu, což není překvapivé, protože opozice se typicky nechce dohodnout a v odmítání reformy vidí příležitost, jak zaujmout svůj elektorát ve volbách.
Jinak řečeno, v politice pracujeme s výrazně kratšími horizonty než kdysi Švédi a Nizozemci. Ekonom by o uvažování zdejších politiků řekl, že budoucnost, ve které nejsou, diskontují vysokým faktorem. Kdokoli se stará o „sociálně-transakční“ část elektorátu, nebude podporovat reformu, i kdyby pro stát byla stokrát potřebná. Většina politiků je schopna pochopit její význam, ale nějaké časově vzdálené veřejné blaho se nepočítá, na rozdíl od bezprostředního politického zisku.
Česko si zkrátka proráží cestu vpřed zatíženo bagáží z minulosti. Přejít na zásluhovost v zemi, jež byla spolu se zaniklou NDR nejegalitářštější na světě, nám holt dělá neskonale větší problém než sice egalitářským Švédům, kteří však nikdy nezažili komunismus a jeho ideologii. Všechny pokusy o jakýkoli významnější zásah do fungování dvou nejdražších sociálních systémů v posledních 25 letech zatím u nás dopadly blbě, a společnost je už alergická na samotné slovo „reforma“.
Takže na „first best“ zkrátka většina elektorátu a valná část jeho politické reprezentace nemají a říkám to nerad.
Druhý nejlepší systém (z Polska) také nebude
V dnešních podmínkách by velkým úspěchem bylo, kdybychom opsali systém od Polska – s jeho zaměstnavateli povinně nabízenými a kofinancovanými zaměstnaneckými penzijními účty (PPK).
Zjednodušeně řečeno: v tomto modelu zaměstnavatel musí každému novému zaměstnanci v rozmezí 18–55 let nabídnout penzijní účet, na který bude firma přispívat řekněme dvě procenta platu, když stejná dvě procenta odvede sám zaměstnanec. Vláda při založení účtu novému účastníkovi nabídne nějaké finanční poděkování. Zaměstnanec přitom má právo odmítnout („opt-out“), ale pokud neodmítne, je mu účet automaticky založen a peníze jsou investovány ve strategii životního cyklu. Velmi podobně funguje po velkých úpravách od roku 2023 i druhý pilíř na Slovensku.
Když přemýšlíme nad stárnutím a nevyhnutelnou dírou vznikající kvůli demografii v prvním pilíři, co vymyslíte? Buď protažení odchodu do důchodu, nebo toto. Takže automatické členství v přednastaveném penzijním fondu při nástupu do práce s možností vystoupení pro ty, kdo vyloženě nesouhlasí, je v téhle branži viděno jako záchrana pro všechny země, které řeší tenhle problém.
Naše penzijko – to nejlepší, na co se zmůžeme?
No a pak jsme tu my, s „naším penzijkem“. Jakkoli je většina změn ve třetím pilíři, ohlášená Andrejem Babišem a Alenou Schillerovou, žádoucí, je to až „third best“, a ne že ne. Proč?
Především každý plně dobrovolný systém, kam se musíte aktivně přihlásit („opt-in“), vykazuje všude podstatně nižší úspěšnost z hlediska náboru lidí v mladém věku než jakýkoli systém založený na automatickém začlenění s možností výstupu.
To je prostě dáno lidskou psychologií. Aktivně odmítnout a vystoupit, když dostanete 100procentní příspěvek od zaměstnavatele, tedy můžete zdvojnásobit hodnotu svého vkladu, to by Čech neudělal, tím jsem si jist. Úspěšnost náboru by podle mě byla nad 80 procent.
Kdysi dávno jsem to popisoval na příkladu novozélandského penzijního systému „Kiwisaver“ tehdejšímu ministrovi financí Andreji Babišovi. Ten jasně chápal význam a smysl, ale nechtělo se mu do toho lidi nutit, asi cítil, že by mu to opozice mohla omlátit o hlavu. A když to nechce on, tak to ve vládě asi nebude chtít nikdo, ale zvýšit nábor vyžaduje lidi nalákat nějakým vyšším příspěvkem, prostě je „uplatit“, a těch 40 procent přikládaných státem od 100korunového vkladu pro ročníky 0–29 je velkorysých. Nicméně fiskálně to nebude levné, pokud to bude účinné.
Přednostně nabízená strategie životního cyklu, kdy mladí mají být v akciích (nebo v jejich derivátech typu ETF) a postupně se jejich portfolio „zkonzervativňuje“ zvyšováním podílu dluhopisů a likvidních instrumentů typu fondů peněžního trhu, je také jasná věc, za kterou ohlášený záměr zaslouží pochvalu.
Chápu, že ministerstvo chce umožnit výběr třetiny vlastního vkladu i se zhodnocením bez sankce do 35 let, aby zvýšilo přijatelnost plánu. Ale vedle toho by bylo pro pořízení bytu na hypotéku dobré umožnit zástavu kapitálu místo složení hotovosti. Dokud bude hypotéka po dobu splatnosti, tedy řekněme 30 let, zatížena výrazně nižší sazbou, než kolik vynáší kapitálový penzijní účet v životním cyklu, tak je lepší nechat kapitál vydělávat a zároveň se zadlužit. Čistě ekonomicky to vychází mnohem lépe. Možnost půjčit si na bydlení bez sankce a po čase vrátit mají Poláci, ale i Američané, kteří umožňují výběr z penzijních účtů „401 (k)“ na bydlení nebo podnikání, takže proč ne.
Jeden z intelektuálně nejpokleslejších finančních produktů od revoluce v podobě dlouhodobého penzijního spoření s každoročně garantovanou černou nulou by měl do deseti let skončit. Za sebe opakuji naději, že už nikdy takový „trhák“ popírající samotný smysl dlouhodobého složeného úroku nevymyslíme. Ale nejsem si tím úplně jist, když už se nám to jednou povedlo, že jo?
No a pak jsou tady poplatky – ohlášená struktura, jež stropuje poplatek 0,5 procenta z aktiv pod správou s výjimkou alternativních účastnických fondů, kde mohou být poplatky vyšší (u investic přes venture kapitál nebo private equity je to všude na světě běžné), je hodně přísná. Odhlédnu od bojovné rétoriky, protože podstatnější je uvědomit si, co si tahle poplatková struktura vynucuje: fakticky všechny peníze půjdou do amerických exchange traded funds (ETF).
Pokud bylo cílem podpořit vládní 40procentní subvencí vývoz kapitálu z Česka do USA na desetiletí dopředu, pak se záměr asi povede. Navíc, tenhle kapitál není ztracen: „venku“ řádně zhodnocený se jednou zase domů vrátí a bude podporovat spotřebu českých penzistů. Jednou. Doufejme, že to tak i v Americe Trumpových nástupců bude a že se nepokusí vyzkoušet na zahraniční investory nějakou dohodu z „Mar- a-Lago“.
Pokud bychom chtěli investovat větší část kapitálu doma, tak bude nutné poplatkovou strukturu přiměřeně upravit podle obvyklých mezinárodních sazeb, které u jednotlivých tříd aktiv platí – třeba u infrastruktury je podle OECD běžný poplatek 1,1 procenta, u realit jedno procento. Můžete mít výnos pro účastníky a zároveň investice v Česku, jež pomohou zdejšímu růstu i kapitálovému trhu (mimo jiné také kompetitivní poplatkovou strukturou). Je to jen o nastavení pravidel.
Je to jak z té reklamy na grepem ochucené pivo: jen rozum a trochu národohospodářského citu, nic víc.
