Stojíme před dobře známým trilematem: energetická bezpečnost a nezávislost na straně jedné, snižování emisí na straně druhé a udržení dostupnosti energií na straně třetí. Evropa se musí reindustrializovat, zvýšit výrobu elektřiny i efektivnost jejího využití, ale zároveň s tím drasticky snížit emise uhlíku, a to vše za ekonomicky přijatelné náklady. Ovšem splnění ambiciózních klimatických EU cílů za nynějších politicky nastavených podmínek představuje začarovaný kruh.
Článek původně vyšel na webu Info.cz
Až dosud snižovala EU emise CO₂ a dalších skleníkových plynů primárně redukcí spotřeby energie na obyvatele. Což byl ovšem důsledek především deindustrializace Evropy v posledních třech desetiletích a jen v menší míře opatření v oblasti energetické efektivnosti a energetických úspor.
Jenomže aby bylo nyní možné znovu industrializovat a elektrifikovat průmysl i dopravu, stejně jako vyrábět teplo a vodík k dekarbonizaci těch průmyslových odvětví, v nichž je to s přímým využitím elektřiny složité – buďto neekonomické nebo přímo techn(olog)icky nemožné –, bude se muset podíl nízkouhlíkové elektřiny v celkové skladbě zdrojů energie dramaticky zvýšit. Stejně jako objem vyrobené elektřiny, která v současnosti představuje necellých 20 procent spotřeby primární energie.
Komise vyhlásila cíl (byť je to zatím jen návrh, legislativní proces proběhne až po květnových volbách do Evropského parlamentu) snížit emise o 90 procent ve srovnání s rokem 1990, zcela v souladu se zásadou „zvyšování ambicí“. Přitom je zřejmé, že již schválené závazky pro rok 2030 nebudou splněny. A je tedy těžké se zbavit dojmu, že podobné cíle nejsou podloženy prospektivními dopadovými studiemi.
Dosažení cíle minus 90 procent skleníkových emisí v roce 2040 znamená výrobu dalších 2500–2800 TWh nízkouhlíkové elektřiny. To je historicky zcela bezprecedentní.
V současné době EU jako celek vyrábí ročně přibližně 2800 TWh elektřiny, z čehož 22 procent (627 TWh) pochází z intermitentních obnovitelných zdrojů (ve většině vybudovaných s obrovskými dotacemi) a zhruba stejné množství z jaderné energie (navzdory desetiletím útoků proti jádru, četným překážkám v projektech výstavby nových jaderných elektráren a z nich plynoucí postupné eroze průmyslových a lidských kapacit, plus odstavování jaderných elektráren v Německu). A nakonec také přibližně 10 procent z vodních elektráren.
Celková výroba energie z nízkouhlíkových technologií (včetně stále více problematického spalování biomasy) představuje zhruba 1700 TWh. Vezmeme-li v úvahu omezený potenciál nových vodních elektráren a očekávaná omezení využívání biomasy, má tedy EU jen již dvě cesty k dosažení svých ambiciózních „klimatických cílů“: přerušované obnovitelné zdroje energie (OZE) a jadernou energii. Věřme, že je to nejen rostoucí váha projaderných členských států na evropském politickém kolbišti, ale právě uvědomění si výše zmíněných technických, technologických a ekonomických realit, které přiměly komisi výslovně zahrnout do publikovaného textu větu o nepostradatelné roli jádra pro dosažení cíle snížit závislost EU na fosilních palivech o 80 procent do roku 2040.
Masivní rozvoj OZE s nekontinuální výrobou, zálohovaných plynovými elektrárnami, byl základním kamenem klimatické politiky Německa a EU až do ruské agrese na Ukrajině, která ukázala hluboký strategický omyl spoléhání se na dodávky levného plynu z Ruska.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
