Veřejné rozpočty jsou rozvrácené. Te po zadlužování je jedno z rychlejších v celé Evropě. Vláda Andreje Babiše rezignovala na krocení dluhů a vytváření rezerv nejen pro „bídné časy“, ale i pro neodkladné reformy důchodů, zdravotnictví, školství či státní správy. Podle původních plánů ministryně Schillerové jsme měli být v roce 2024 spolu s Belgií nejhůře hospodařící zemí EU!
Proto bychom jakékoli úsilí zkrotit v krátkém čase nafouklé schodky státu a zbrzdit růst zadlužení měli kvitovat s povděkem. Už tak za dluh státu platíme ročně ze svých daní téměř 50 miliard korun a na výdaje státu povinné ze zákona, takzvané mandatorní, už nestačí ani veškeré příjmy státu, které za daný rok do stát- ní pokladny natečou. A to nepočítám s ještě vyšší „inflační daní“, již jsme začali platit za příliš rozvolněnou rozpočtovou disciplínu, která zasypávala ekonomiku během pandemie penězi, jež ne vždy skončily tam, kde byly skutečně potřeba – u příjmově slabých domácností a podnikatelů tvrdě zasažených vládními opatřeními.
Jak rychle dostat státní finance do kondice, když k tomu navíc čelíme výjimečnému zdražování a raketovému růstu cen energií, které se neobejde bez dodatečných výdajů i na straně státu? Doširoka rozevřené nůžky mezi příjmy a výdaji státu se musejí uzavřít. Zatímco výdaje státní kasy se přehouply přes hranici 30 procent HDP, příjmy navzdory nastartovanému oživení ekonomiky v loňském roce poklesly pod hranici 25 procent. Logicky z toho vyplývá, že je třeba začít u výdajů – šetřit. Jenže snadno se to řekne, hůř provádí.
Stlačit schodek rozpočtu pod 300 miliard a oproti původnímu návrhu ušetřit 80 miliard bude extra tvrdý oříšek. Snad nejvíce pomůže růst ekonomiky a zpočátku, než naběhnou zákonné valorizace dávek, i vysoká inflace. A když ministerstvo financí přestane záměrně podstřelovat očekávané daňové výnosy, aby se pak na konci roku mohl ministr/ministryně bít do hrudi, jak dobře hospodařil(a), mohou výnosy daní přinést rozpočtu dalších zhruba 50 miliard navíc. Nejsou to sice úspory, ale teď je každá koruna dobrá. Nikdo asi neviní zaměstnance veřejného sektoru ze současného neutěšeného stavu veřejných financí, ale bez úspor v provozu státu se prostě neobejdeme.
Pokud nemají růst daně, musí se stát ztenčit. Zmrazení platů vyjma vybraných profesí ušetří 5,5 miliardy, které ale obratem spolyká pomoc domácnostem s extrémně vysokými cenami energií. O 17,5 miliardy připraví rozpočet mimořádná valorizace důchodů kvůli vysoké inflaci. Zbývá ušetřit zhruba 40 miliard. Pořád dost. Dojde tak i na nepopulární opatření – stopka nebo alespoň brzda státní covidové pomoci, za niž se jen za loňský rok vyplatilo přes 100 miliard, a dotačních (neinvestičních) titulů.
Hledání úspor ve spletitém státním aparátu, v němž stále netušíme, kolik vlastně pracuje úředníků a kolik z nich se zabývá zbytečnými agendami, jež ke smůle daňových poplatníků stále odolávají digitalizaci, bude s ohledem na ochranu zajištěnou služebním zákonem ještě náročnější. Bez „inventury“ činností, revize a zeštíhlení činností státu se mnoho neušetří.
Břímě rozpočtových škrtů musejí nést ty položky, které se o současné rozpočtové manko zasloužily především. Jenže k tomu bude v mnohých případech třeba úprava legislativy – jde totiž o mandatorní a kvazimandatorní výdaje včetně platů, na něž dle původního návrhu ministryně financí Schillerové ani nezbývaly v kase prostředky. Na změny zákonů ale hned teď není dost času. Rozpočty pro další roky se bez nich neobejdou! Proto bude nutné podívat se na balík nemandatorních výdajů v celkové výši zhruba 490 miliard. A zde se nabízí seškrtat alespoň pár desítek miliard korun z košatých dotačních programů, které v rozpočtu obvykle spolykaly nad rámec vyplacených covid programů 80 miliard ročně.
Na závěr jedna alespoň napůl dobrá zpráva: i kdyby se letos podařilo ušetřit jen polovinu slíbené částky, vyrazili jsme správným směrem, jen musíme už teď začít hledat úspory pro následující roky.
Autorka je hlavní ekonomka Raiffeisen Bank
