Kdo zbohatne a kdo zaostane? Nové energetické dělení světa se dotkne i Česka

Zní to jako motiv vědecko-fantastického románu od Karla Čapka nebo futuristické minisérie na Netflixu: státy se rozdělí do dvou skupin a lidé v nich budou žít a firmy podnikat v paralelních světech se zcela rozdílnými pravidly. Právě to nás však podle japonského ekonoma a bývalého šéfa Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Nobua Tanaky v budoucnosti pravděpodobně čeká.

Ať už válka v Perském zálivu skončí kdykoli, vzniklá energetická krize známá též jako třetí ropný šok zásadně promění ekonomiky po celém světě. Tanaka tvrdí, že správnou reakcí je urychlený přechod na bezemisní zdroje a elektrifikace – a země, které to nepochopí, se samy odsuzují k hospodářskému úpadku.

Jiní oponují, že úplná elektrifikace nás od výpadků dodávek zcela neochrání a pojí se s ní i další rizika. Celkový trend urychlení odklonu od fosilních paliv ovšem i podle těchto zdrženlivějších hlasů nepopiratelně nabírá na síle.

Americko-izraelský útok na Írán vyvolal největší otřes na světovém trhu s palivy v historii a do popředí vyzdvihl už nějakou dobu probíhající dělení světa na dva typy ekonomik, které Tanaka označuje jako elektrostáty a petrostáty. Do první skupiny patří Čína a další země provádějící rychlou elektrifikaci. Druhá skupina zachovává, či dokonce prohlubuje svou závislost na fosilních palivech – jak to činí například Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa.

„Nikdy jsme si nemysleli, že by Hormuzský průliv mohl být zablokován,“ řekl Tanaka v červnovém rozhovoru pro americký internetový deník Semafor. „Teď to víme a budeme se muset rychle posunout směrem k elektrifikaci.“

I když se politici dohodnou na míru, tak odminování průlivu, oprava infrastruktury a obnova dodávek na původní úroveň podle něj potrvají až dva roky. To přivede země k poznání, že na fosilní paliva se nelze spoléhat.

Nový geopolitický předěl

Těmto predikcím dodává na váze vedle Tanakovy role ředitele IEA v letech 2007–2011 také jeho dřívější působení v japonské vládě během energetických krizí sedmdesátých let. Země dovážející až 97 procent ropy tehdy kvůli nedostatku paliv vyvinula nejúspornější auta na světě – což z ní pomohlo udělat ekonomickou velmoc.

Tanaka, který se nyní ve svých 76 letech věnuje hlavně akademické činnosti, předpovídá, že světový obchod se v důsledku současné energetické krize rozčlení do dvou skupin dodavatelských řetězců. Vítězi budou ty země, jež se z uhlovodíkových molekul rychle přeorientují na elektrony.

O to se nyní pokoušejí například Spojené arabské emiráty, říká Tanaka. Ty se po téměř 60 letech rozhodly vystoupit z ropného kartelu OPEC, aby mohly zvýšit vývoz ropy a ze zisku vybudovat budoucí elektrostát. Předpokládají totiž, že vrchol světové poptávky po fosilních palivech přijde mnohem dříve, než jsou si ostatní členové kartelu ochotni připustit, uvedl pro Semafor bývalý šéf IEA.

V Evropě v podobném duchu Norsko, které disponuje největšími zásobami ropy a plynu v Evropě mimo Rusko, financuje domácí elektrifikaci a energetickou tranzici výnosy z prodejů těchto paliv.

Spojené státy, jež teď usilují o světovou energetickou dominanci posílením domácí produkce fosilních paliv, označil Tanaka za „izolovaný uhlíkový ostrov“.

Zatímco sílící geopolitické napětí zvyšuje riziko a frekvenci výpadků dodávek, energie je potřeba čím dál více – mimo jiné na pohánění datových center pro umělou inteligenci a klimatizaci v době úporných veder. Ruská invaze na Ukrajinu před čtyřmi lety nám přitom ukázala, že stavět provoz ekonomik na dovozech paliv z nevypočitatelných zemí je riskantní a může nás přijít draho.

Letošní válka na Blízkém východě nám to znovu připomněla, a výsledný ropný šok některé asijské státy dokonce donutil omezit spotřebu. Mnohé země se proto nyní spontánně rozhodují o urychlení přechodu na bezemisní zdroje. V Číně elektřina zajišťuje už 30 procent veškeré spotřeby energie a většina odborníků se shoduje, že poptávka po palivech ve druhé největší ekonomice světa již dosáhla vrcholu a s pokračující elektrifikací bude klesat.

Geolog působící v odvětví energetiky Scott Montgomery k tomu ve svém komentáři pro Forbes poznamenává, že zatímco podíl fosilních paliv na výrobě elektřiny v Číně celkově klesá, celková spotřeba uhlí zatím roste. V letech 2007–2024 podle autora stoupla z 2,8 na 4,5 miliardy tun.

Čistá energie, nová závislost

Montgomery zdůrazňuje, že přechod na bezemisní zdroje geopolitické riziko zcela neeliminuje. Země totiž musejí solární panely, větrné turbíny či baterie – případně suroviny pro jejich výrobu – dovážet, a to primárně z Číny. Peking nedávno využil své dominantní pozice v produkci vzácných zemin v obchodní válce se Spojenými státy a přiškrcením jejich vývozů způsobil průtahy a odstávky částí amerického i evropského průmyslu.

Přesto je tu oproti závislosti na ropě ze Saúdské Arábie, Ruska či Spojených států jeden zásadní rozdíl: fosilní paliva je nutné dovážet nepřetržitě, zatímco zahraniční komponenty pro obnovitelné zdroje jen během jejich výstavby.

Podobně jako Tanaka se také Montgomery domnívá, že elektrifikace světa včetně rozvojových zemí snižuje někdejší hospodářskou převahu petrostátů. Varuje však před vyššími nároky na přenosové sítě, které například v Evropě i Americe trpí nedostatkem investic a jejich případné výpadky by pro plně elektrifikované hospodářství byly o to závažnější. Vznik elektrostátu tak podle něj jeden typ bezpečnostních rizik nahrazuje jiným.

Firmy po celém světě nyní řeší, kde stavět energeticky náročná datová centra, provozy a administrativní budovy. Místa se spolehlivou a dotovanou elektrickou sítí, jaká má Čína, se pro zajištění nepřerušených dodávek levné energie budou zřejmě jevit jako atraktivnější.

Dvě výrobní linky

Válka v Zálivu učinila podle Tanaky střet mezi těmito dvěma modely energetiky „naléhavým a zřetelným“ a rozdíl se bude dál prohlubovat s tím, jak si obě skupiny zemí budou budovat vlastní a velmi rozdílné dodavatelské řetězce.

Náznaky tohoto štěpení výroby lze pozorovat již teď. Evropská unie například uvaluje „uhlíkové clo“ známé pod zkratkou CBAM na neekologické produkty jako ocel, cement či hliník. Cílem je vyrovnat náklady dodavatelů ze zemí mimo EU s místními firmami, které při průmyslové výrobě platí za emisní povolenky.

Od roku 2027 navíc bude od dodavatelů baterií vyžadovat plnění přísných pravidel a zveřejňování informací o udržitelnosti, původu materiálů nebo uhlíkové stopě. Tím se EU liší od výrazně mírnější regulace ve Spojených státech, což některé firmy už teď nutí zavádět odlišné výrobní postupy podle toho, na který trh zboží míří. Petrostáty vyšší standardy elektrostátů nevyžadují, čímž se vznik dvou typů dodavatelských řetězců urychlí.

„Boj mezi petrostáty a elektrostáty dopadne na každou společnost a na každý dodavatelský řetězec,“ říká Tanaka. „Konkurenceschopnost si zachovají firmy, které teď tuto transformaci pochopí.“