Prostředky, jimiž dosud na světové scéně disponovaly jen Rusko a USA, si osvojuje i Čína.
Když v 19. století Alexis de Tocqueville dospěl k závěru, že „dle vůle nebes jsou Rusko a Amerika předurčeny ovládnout osudy půlky světa“, mnozí mu nevěřili. Asi ani on sám si nedovedl představit, jak nesmírnou moc tyto dvě země během studené války dokážou nakumulovat. Jak moc jeho tvrzení platí ještě na sklonku roku 2017?
Americký prospěch
USA nepochybně zůstaly největší světovou ekonomikou i nejsilnějším státem v systému mezinárodních vztahů. Není divu. Současný systém je z podstaty americký, Spojené státy jej od konce druhé světové války trpělivě budovaly a modifikovaly. S jediným cílem: získat z jeho fungování maximální možný prospěch pro sebe.
Američané si, podobně jako v 19. století Britové, uvědomili, že jimi vytvořený, provozovaný a chráněný systém bude nejlépe fungovat tehdy, když slabším mocnostem, například Británii, Francii, Německu či Japonsku, zabezpečí důstojné místo a umožní jim čerpat ze všech výhod. Díky tomu byly na mezinárodní scéně bez větších námitek akceptovány jak americké bezpečnostní záruky, tak americké vedení ve všech podstatných otázkách globální ekonomiky, bezpečnosti či ochrany životního prostředí.
Trump jako Putin
Vítěz prezidentských voleb Donald Trump však zkraje letošního roku vstoupil do Bílého domu s heslem „America First“. Většinu do té doby platných principů amerického přístupu ke světu označil za chybné, či přímo škodlivé. Dosavadní spojence nazval zátěží, či dokonce parazity. Razance jeho prohlášení signalizovala příchod zásadních změn. Ty v průběhu roku 2017 viditelně neproběhly. Ale nová bezpečnostní strategie, která jako čtyři hlavní pilíře označuje ochranu Američanů, posilování americké prosperity, ochranu míru prostřednictvím síly a zvyšování amerického vlivu, ukazuje, že prezident změny uskutečnit chce. K tomu se přidává i rozhodnutí uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele a přenést tam americkou ambasádu.
Explicitním odkazem na (americkou) sílu, drsnou rétorikou i potřebou rychlých a spektakulárních úspěchů Trump připomíná Vladimira Putina. Ruský prezident si od Trumpova zvolení sliboval nejen zásadní obrat ve vzájemných vztazích, ale také návrat do doby, kdy se o všem podstatném rozhodovalo na lince mezi Bílým domem a Kremlem.
Optikou končícího roku se však zdá, že jestli někdo na Trumpově zvolení skutečně tratil, je to právě Moskva. Poslanci Státní dumy, kteří po Trumpově triumfu ve volbách přerušili své jednání a informaci odměnili dlouhotrvajícím potleskem vestoje, se dnes předhánějí v kritice a zesměšňování USA. Trump se s Putinem nesešel ani před svou inaugurací, ani po ní a jejich vzájemné kontakty na okraji mezinárodních summitů žádný zásadní průlom nepřinesly. Což vzhledem k deklarované ambici Moskvy zvýšit vlastní vliv v systému mezinárodních vztahů, logicky a nevyhnutelně právě na úkor Ameriky, vlastně nemůže nikoho příliš překvapit.
Ve stínu americko-ruského soupeření nemůže zůstat Čína, která v českém prostředí asi největší pozornost vyvolala summitem Belt and Road Initiative v Pekingu, kde byla představena ambiciózní vize transkontinentálního dopravního propojení Evropy a Číny, respektive Asie. Pak ještě Číňané dokázali zaujmout 19. sjezdem své komunistické strany, na kterém Si Ťin-pching upevnil svou pozici v čele strany a země. Koncentrace moci v jeho rukách je v kontextu posledních tří dekád zcela mimořádná. A není důvod se domnívat, že má Si menší ambice než Trump nebo Putin.
Rukojmí půjček
V tomto ohledu bychom se měli naučit věnovat mimořádnou pozornost nejen tomu, co Čína chce světu ukázat, ale také tomu, co by raději příliš neukazovala. Nigérie, Indonésie i Filipíny v letošním roce zpochybnily přínosy mohutných čínských investic do rozvoje jejich dopravní infrastruktury. A státy jako Srí Lanka, Bangladéš nebo Pákistán, které se v minulých letech těšily mimořádnému přílivu čínských peněz určených do budování nových letišť a přístavů, zjistily, že se staly rukojmími nesplatitelných půjček.
Záhy se může ukázat, že v těchto zemích, zejména pak v mnoha státech Afriky, Čína pro prosazování svých představ úspěšně kombinuje prostředky, kterými dosud na světové scéně disponovaly zejména Spojené státy a Sovětský svaz, respektive později Rusko. Totiž „plný měšec a karabáč“.
Autor je politický geograf
