Komentář Roberta Maleckého: Nabídka, která se odmítá
Prezident Miloš Zeman opět prokázal, že justici sice za mák nerozumí, ovšem s výjimkou případů, kdy potřebuje jejím prostřednictvím rozehrát mocenské hry. V tom naopak ostatní o dvě hlavy převyšuje.
Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal po krátkém rozmýšlení oznámil, že přijal prezidentovu výzvu a bude se před Senátem ucházet o uvolněné místo ústavního soudce. Je to pro něho vrchol kariéry, nabídka, která se prý prakticky nedala odmítnout. Fajn, ale ona mince má i odvrácenou stranu.
Vraťme se do roku 2015, kdy se za Milošem Zemanem vydal šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský spolu s tehdejším předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou. Přesvědčili prezidenta, že mají řešení léta zablokované situace kolem Nejvyššího soudu a jeho předsedkyně Ivy Brožové. S tou oba pánové dohodli její odchod a sami fakticky vybrali nástupce – Pavla Šámala. Zeman s navrženým jménem souhlasil.
Šámal, tehdy již respektovaný pedagog a autor trestního zákoníku, byl počátkem roku 2015 na Nejvyšším soudu soudcem. Dohoda ho dostala mezi „velké kluky“. Dostal nabídku, která se neodmítá, stal se členem „velké justiční trojky“, která neformálně sdružuje předsedy nejvyšších soudů. Na Nejvyšším soudu si vytyčil velké cíle, které plní: zrychlit práci obecných soudů, v trestní justici přesvědčit soudce, aby méně plnili věznice a používali více takzvaných odklonů (například podmínek) a peněžitých trestů.
Jenže ona dohoda měla i mocenský prvek. Předně není velkým tajemstvím, že Šámal tehdy „přeskočil“ místopředsedu Nejvyššího soudu Romana Fialu, kterého jako svého nástupce preferovala Brožová. To atmosféře na soudu úplně nepřidalo. Veřejným tajemstvím rovněž je, že v roce 2015 existoval širší nárys budoucího uspořádání velké trojky. Po Rychetského konci v čele Ústavního soudu se na jeho místo měl posunout Baxa, jehož mandát v čele Nejvyššího správního soudu měl vypršet v roce 2018.
Tři roky jsou ovšem dlouhá doba. Zejména u Miloše Zemana. Prezident se mezitím rozhádal s Rychetským, když si šéf Ústavního soudu dovolil kritizovat hradní „kohortu panošů“. Baxa dopadl podobně. A tak Zeman do původní dohody „hodil vidle“.
V této situaci je třeba nabídku Šámalovi číst jako snahu rozstřelit i velkou trojku – a Zeman tuto hru rozehrál tradičně geniálně. Šámal neodolal. Existuje samozřejmě teoretická možnost, že tuto hru „přečtou“ senátoři a Šámalovu kandidaturu odmítnou. Je to ale iluzorní – přes prezidentův i Šámalův souhlas a jeho veskrze kladnou reputaci vlak nepojede.