Existuje dobré novinářské pravidlo: Nikdy nekomentuj nepravomocný rozsudek, nebo se z toho zblázníš. Uděláme i při vědomí tohoto rizika výjimku, ze zprošťujícího rozsudku nad údajnými zadavateli vražd slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně si vezmeme ty okolnosti, které mají dobrou platnost i pro nás v Česku.
Soudu nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by s novinářovou vraždou Kočnera spojoval, konstatovala předsedkyně senátu. Reakce následovaly: Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová je šokovaná, zaznívají hlasy o selhání vyšetřovatelů i justice. V pozadí je nenaplněné očekávání široké slovenské veřejnosti, že Kočner odsouzen být měl. Jenže kdyby vrahy, a nejen je, soudilo veřejné mínění, soudy bychom nepotřebovali.
A v tom je i jeden ze vzkazů do Česka. I zde totiž opakovaně zažíváme zklamání, že ten který soud nedopadl tak, jak si veřejnost přála. A říkáme to i s vědomím, že nedosahují tragiky případu zavražděného novináře a dvou zbytečně vyhaslých mladých životů.
Jak číst poznámku soudu, že v prolomené Kočnerově komunikaci prostřednictvím Threemy nenašel jediný přímý důkaz viny? Takto: Policie si jednou provždy bude muset nechat zajít chuť na pletení případů výhradně nejen z odposlechů, ale nově i různých komunikačních nástrojů. Nová doba přináší nové možnosti, klade na jejich vyhodnocení ale i nové nároky.
Stará dobrá kriminalistická práce vede přes tvrdé důkazy, dřív se jim říkalo přímé. Různé řetězce nahrazující přiznání fungují pouze omezeně a měly by být výjimečné. Nebo řečeno jinak: Kriminalisté jistě dokázali posílat před soud zadavatele nájemných vražd i předtím, než byla nějaká Threema vynalezena. Svědectví, spolupracující obvinění, přiznání, toky peněz, místní znalost a operativní informace z prostředí, motiv, příležitost, prostředky. Však to znáte z detektivek.
Mediální masáž, kdy je předem vše popsáno v médiích, ukazuje znovu svou největší slabinu: Komu slouží a proč? I u nás opakovaně vidíme snahu policie a žalobců ovlivňovat mínění úniky, zejména když se případ nevyvíjí podle předpokladů. A opisovači úniků jsou stále v redakcích žádaným zbožím.
Justice bývá snadná oběť, často ale není viníkem ona. Nebo jen ona. Útoky na justici jsou lákavou možností, jak ve fázi odmítnutí rozsudku ventilovat nahromaděnou frustraci. Vypustit páru pod kotlem. Ona frustrace je samozřejmě způsobena právě tím, jak je kauza dlouhodobě v médiích prezentována a rozebírána. Šok z unikajících skutečností, z podstaty věci výběrově poskládaných, je pak nahrazen šokem ze „špatného“ verdiktu, v našem případě v přímém přenosu. Verdikt respektuji, ale šokoval mě, řekla prezidentka Čaputová. V mnoha směrech je to učebnicová reakce.
Čaputová zároveň konstatovala, že hledání spravedlnosti nekončí. Má pravdu, prokurátor podá odvolání a věc znovu posoudí Nejvyšší soud. Tím se vracíme zpátky k poučce z úvodu našeho textu: není třeba dělat z nepravomocného rozsudku dalekosáhlé závěry, a pokud si v něm dokážeme najít poučení, o to lépe. Se zbytkem se bude muset poprat slovenská společnost. Zejména tedy s faktem, že jim po svobodě možná běhá objednavatel nájemné vraždy.
Autor je komentátor serveru Hlidacipes.org
