Maďarsko míří k euru, Češi ho nechtějí. Jenže víme vlastně proč?
- Debata o euru v Česku znovu ožívá i kvůli maďarským plánům na vstup do eurozóny, píše businessový newsletter 11am.
- Pro přijetí mluví byznys a levnější dluh, proti obavy ze zdražení i ztráty vlastní měny.
- Rozhodnutí komplikuje slabá domácí vůle i nejistota kolem budoucnosti eurozóny.
Chceme v Česku euro, nebo ne? Prezident Petr Pavel jako významný zastánce přijetí společné měny se k této otázce opakovaně vrací, obě strany si vyříkávají svoje argumenty, a pak téma zas na nějakou dobu utichne.
Když teď Maďarsko pod novým premiérem Péterem Magyarem vyhlásilo přijetí eura jako svou prioritu v hodně ambiciózním časovém harmonogramu do roku 2030, má smysl si znovu porovnat účty a říct, kde kdo stojí.
Pamatuji doby, kdy forint u nás stál 50 haléřů, a na konci gulášového komunismu byl pro československé turisty na příděl (800 forintů za rok zapsaných do pasu). Umožňoval nám totiž na tehdejší poměry vstoupit do jakéhosi předpokoje západního konzumu. Dneska je maďarský forint za necelých sedm haléřů (1 HUF = 0,068 CZK), což nasvědčuje, že se Maďarské národní bance podařilo jeho kupní sílu chránit nepoměrně hůře než ČNB korunu.
Maďaři tak nemají důvod svoji měnu oplakávat, stejně jako jej neměli Slováci, jimž po rozpadu krátkodeché měnové unie v roce 1993 pohled na kurzovní lístek dennodenně připomínal, o kolik hůř si vede slovenská koruna ve srovnání s tou českou, s níž začínala na paritě.
Když jedno euro stálo 30,126 slovenské koruny, měli pocit, že tím zametou stopy této nepříliš povznášející historie a dostanou se do „elitního klubu“, což tam rádi zdůrazňovali i velmi inteligentní lidé.
S takovým makroekonomickým vysvědčením zhuštěným do kurzu národní měny je euro únikem před sebou samým: čím dřív od truchlohry odejít, tím lépe. V podstatě jediná výhrada obyčejného člověka spočívala v obavách ze zdražení.
Rašín v nás
Přesvědčit však o přijetí eura Čechy, kteří mají v genech prvorepublikové rašínovské představy o „pevné koruně“, je naopak extrémně obtížné. Tyto představy v podstatě naplňovala i novodobá česká koruna, jejíž kurz vůči euru se pohybuje kolem 24,20 koruny. A to nám stále přijde, že není dost pevná.
Mnoho ekonomů by ještě rádo nechalo koruně a české ekonomice čas na dosažení reálné konvergence, tedy sblížení reálných hodnot, jako je HDP na obyvatele v paritě kupní síly (zohledňující cenovou hladinu) a v reálných mzdách, postavených na vysoké produktivitě.
Většina populace je přesvědčena, že máme na víc, v přijetí eura vidí leda tak prostor ke zdražování a představa, že by se Česko mělo podílet na eventuálních nákladech na záchranu členů „elitního klubu“, kteří se do něj dostali omylem, je zde velmi nepopulární.
Z akademického pohledu „odmítači“ nejčastěji zmiňují klasický argument o tom, že eurozóna není „optimum currency area“: nemá dostatečný rozpočet a kapacitu vestavěných stabilizátorů, s jejichž pomocí by se rozdíly v cyklu mohly vyrovnávat (evropský rozpočet je něco málo přes jedno procento hrubého domácího produktu Unie). Navíc připomínají jinou strukturu české ekonomiky s velkou váhou průmyslu a v tom vidí důvod pro zachování vlastní měny, která podstatně lépe dovede vyhlazovat nelehký proces strukturálních změn, jenž nás z větší části teprve čeká.
Proces reálné konvergence ještě zdaleka není u konce a hrozí, že i s tou nominální konvergencí (maastrichtská kritéria), tedy plněním některých finančních a měnových podmínek pro vstup do eurozóny, může mít česká vláda problémy – například v podobě inflace, úrokových sazeb či rozpočtového deficitu.
Co s velkými a nedisciplinovanými?
Jak se na to dívám já? V podstatě se všemi výše uvedenými argumenty souhlasím, ale mou hlavní obavou je „udržitelnost“, když se dívám na politický vývoj v některých zemích.
Hodně jsem obdivoval, jak se s opravdu vážnou krizí eura vyrovnal někdejší prezident ECB Mario Draghi jednou a ještě velmi lakonickou větou z léta 2012 („whatever it takes“, vzpomínáte?). Ale nikdy jsem nebyl přesvědčen o tom, že eurozóna je schopna se vypořádat s černými pasažéry i v případě, kdy budou dostatečně velcí.
V čem je problém? Maastrichtská kritéria, jakkoli jejich nastavení můžete úspěšně zpochybňovat, neříkají nic jiného, než že ve společné měnové zóně je fiskální disciplína strašně důležitá.
Země, které ji nemají, neměly být nikdy přijaty. Společná měna snoubící státy „markové zóny“, kde blahé paměti šéfka rakouské centrální banky Maria Schaumayerová říkala, že se za rozhodnutím německé Bundesbanky opozdí o „maximum fünfzehn Minuten“, tedy 15 minut, by nám slušela. Samozřejmě pouze pokud bychom na ni měli vnitřní fiskální disciplínu a plnili si další domácí úkoly. Připusťme ale, že lesk Německa jako etalonu hospodářské výkonnosti, konkurenceschopnosti a obezřetné fiskální politiky v posledních letech povážlivě pohasl.
Francie naplňující úzkostí
Eurozóna se má na co těšit, pokud uchazeč o francouzský prezidentský úřad Jordan Bardella tvrdí, že by problém s nezvladatelnými francouzskými fiskálními deficity řešil tím, že by přinutil Evropskou centrální banku snížit náklady na obsluhu dluhu masivními nákupy francouzských vládních dluhopisů po celé výnosové křivce. To není vyjádření z „elitního klubu“, ale z „domu monetární hrůzy“. Představa, že to zkusí, mě děsí hned z několika důvodů.
Jednak na každé tango musejí být dva a jsem přesvědčen, že Němci by na „fiskální dominanci“ řízenou Francií (a Itálií se zbytkem jižního křídla v zádech) nepřistoupili. Ostatně by nebyli sami – jistě by se k nim přidali i Nizozemci, Finové a Rakušané. Francie nebude chtít bourat euro, ale nejsem zdaleka sám, kdo má vážné pochyby o tom, zda je ve své politické rozhašenosti schopná dostat svůj rozpočet pod kontrolu.
Do téhle tenze, jež nás čeká dřív, než se nadějeme (už příští rok), bych Česko nerad zatahoval, což ostatně nehrozí, protože to nestihneme.
Naopak, pakliže Francie dokáže svoji rozpočtovou politiku umravnit, přinutí k tomu všechny ostatní. Na tomto pozadí pak bude pro Čechy rozhodování snadnější, i když ne o moc. Sami totiž ne úplně víme, co vlastně chceme a proč.
Základní argument pro nepřijetí eura z ekonomických důvodů je dvojí. Ten první tvrdí, že plovoucí kurz se nám může při struktuře naší ekonomiky hodit. Heroický a vlastenecký pohled je ten, že naše produktivita bude růst výrazně rychleji než v eurozóně, takže koruna by měla zpevňovat, takže bychom konvergovali z pozice silné měny podepřené produktivitou.
Hlaste se, kdo tomu věříte, a řekněte mi, co pro to reálně v Česku v poslední dekádě děláme, případně co pro to ve zbytku funkčního období této vlády dělat reálně budeme.
Druhý pohled na věc je, že ve skutečnosti potřebujeme pro svoji strukturální adaptaci slabou měnu, jež by vykompenzovala případné potíže české ekonomiky, změkčila její přizpůsobení a ještě dokázala vstřebat nový deficitní rozpočet. Implicitně tím očekáváme, že ČNB bude držet nižší sazby a tolerovat slabší měnu a vyšší inflaci, svému mandátu navzdory.
V takovém případě můžeme klidně vstoupit do eurozóny „fiskálních měkkoušů“, kteří přijímají euro, aby si snížili náklady na obsluhu dluhu. Slovensko má státní finance v podstatně horším stavu než Česko, má horší rating (A oproti českému AA-) a jeho desetiletý dluhopis má výnos 3,688 procenta oproti českým 4,855 procenta.
Nižší úrokové sazby u hypoték, zmiňované jako lákavá odměna po přijetí eura, by neznamenaly nic jiného než o to rychlejší růst cen nemovitostí a ve výsledném součtu spíše další zhoršení než zlepšení dostupnosti bydlení. Té by pomohlo snížení byrokratické zátěže a pak by se pozitivní nabídkový šok mohl levným financováním případně zesílit. Jaké jsou ale realistické šance, že se to skutečně podaří?
Poslední vyjádření guvernéra ČNB Aleše Michla naznačují, že chce odsloužit zbytek svého funkčního období aspoň jako „verbální jestřáb“, i když důkaz v podobě zvednutí sazeb v případě nárůstu inflačních tlaků zde zatím chybí.
Česká vláda, jež má periodicky projednávat zprávu o stavu připravenosti k přijetí eura, dala najevo, že se tématem v tomto volebním období nehodlá vůbec zabývat. Z letošního roku jej odsunula až na jaro 2030. Téma ji nezajímá, navíc asi nechce pravidelně od úředníků ministerstva financí a ČNB dostávat informace, která kritéria Česko neplní.
Pro zavedení eura je nutné plnit pět maastrichtských kritérií: to je ta „nominální, nikoli reálná konvergence“. Inflace musí být nanejvýš o jeden a půl procentního bodu nad průměrnou inflací tří zemí eurozóny s nejnižším růstem cen. Dlouhodobá úroková míra nesmí být o více než dva procentní body nad průměrem tří států eurozóny s nejnižší inflací.
Kritérium veřejných financí stanovuje maximální míru deficitu veřejných financí na tři procenta hrubého domácího produktu (HDP) a maximální míru zadlužení na 60 procent HDP. Posledním kritériem je kurzová stabilita, jež vyžaduje dvouleté členství v mechanismu směnných kurzů ERM II.
Podle poslední prognózy ČNB Česko nesplní tříprocentní limit deficitu veřejných rozpočtů, což ministryně financí Alena Schillerová rozporuje. Podle ní se přes všechny tlaky „budeme pohybovat bezpečně pod hranicí tří procent hrubého domácího produktu“. Ministryně by ovšem s komisí ráda projednala rozvolnění střednědobého fiskálně-strukturálního plánu přijatého minulou vládou, který předpokládal pokračování konsolidace a snižování deficitu veřejných rozpočtů na 0,9 procenta HDP v příštím roce.
„Vyjednáváme, aby nám pro rok 2027 povolili co nejvyšší, co nejreálnější číslo pod těmi třemi procenty, a pak budeme deficit snižovat zhruba o půl procentního bodu ročně,“ řekla před pár dny ministryně.
Většina populace euro v Česku nechce a žádnou podporu tato myšlenka nemá ani u nejsilnějších současných politických stran a hnutí. Velký, zejména exportně orientovaný byznys je převážně pro, malé byznysy se stavějí k myšlence ambivalentně.
Česko by se muselo dostat do opravdu mimořádných turbulencí, aby se tento postoj změnil a v euru jsme viděli bezpečný přístav, když už ne elitní klub. Ví vil sí.
