Merz chce být light verzí Argentince Mileie a škrtače Muska. Aniž by u toho pateticky máchal motorovou pilou
Odhady výsledků předčasných německých parlamentních voleb naznačují, že klání dle očekávání vyhrála konzervativní unie CDU/CSU. Do čela vlády se tak nejspíš postaví její kandidát Friedrich Merz, který slibuje o dost jinou politiku než dlouholetá křesťanskodemokratická kancléřka Angela Merkelová. Přesto se od něj očekává, že její roli určitým způsobem převezme. Evropská unie nyní zoufale potřebuje silné vedení, které se postaví čelem k mezinárodněpolitickému chaosu, jejž způsobil americký prezident Donald Trump. Zároveň musí přesvědčit vlastní občany, že jejich hlasy a obavy bere vážně. Merze k tomu čekají především dva gigantické domácí úkoly: ekonomika a migrace.
Průzkumy po uzavření volebních místností ukazují, že CDU/CSU si sice jde pro volební vítězství, ale nejspíš se nepřehoupne přes psychologickou hranici třiceti procent, v což obě strany zcela jistě doufaly. Radikální Alternativa pro Německo (AfD) by měla skončit druhá s odstupem necelých deseti procentních bodů, následuje sociální demokracie (SPD) a Zelení. Dobře si vedla postkomunistická Levice, která v poslední době rychle sílila.
Bude Merz potřebovat Zelené?
Dopředu bylo jasné, že Merz nebude moci vládnout sám. S postupným zpřesňováním prognóz se jeví také stále méně pravděpodobněji, že se do Spolkového sněmu dostane jeho přirozený spojenec, svobodní demokraté (FDP). Jinak CDU/CSU zbývají nepříliš pohodlné možnosti. Vesměs všichni počítají s tím, že Merz bude nucený vytvořit spojenectví se sociální demokracií. Šlo tak hlavně o to, zda bude muset do koalice přizvat i Zelené, pokud FDP neprojde.
Favorit tak do poslední chvíle apeloval na nerozhodnuté voliče, aby podpořili konzervativní unii a zajistili jí tak lepší povolební pozici. Neváhal přitom poměrně tvrdě útočit například na zeleného ministra hospodářství Roberta Habecka, kterého označil za prodavače tepelných čerpadel.
Jednoznačně také dopředu vylučoval partnerství s AfD a varoval, že hlas pro ni ve skutečnosti zvyšuje riziko dalšího působení levice a ekologů u moci. Propočty zisku křesel na základě jednotlivých odhadů postupně naznačují, že by se Merz bez Zelených mohl obejít. Německo každopádně nejspíše čeká vleklé povolební vyjednávání v situaci, kdy je pro něj každý den bezvládí luxus.
Tak trochu evropský Milei
Merz je poměrně sebevědomý, pokud jde o hospodářské potíže země. Vše nasvědčuje tomu, že chce být určitou light verzí argentinského prezidenta Javiera Mileie nebo amerického šéfškrtače Elona Muska, který Němcům naservíruje méně byrokracie a deregulace, aniž by u toho pateticky máchal motorovou pilou. Ostatně šéf CDU kdysi k nástinu svých záměrů použil kulturně bližší metodu, když záměr své daňové reformy ztvárnil na pivním tácku.
Merz doufá, že přívětivější byznysové prostředí přiláká do země nové investice. Odborníci jsou však k jeho optimismu opatrní, jelikož příčiny současných ekonomických potíží země jsou příliš hluboké na to, aby se daly rychle odstranit. Německo se potýká nejen s vysokými cenami energií pro svůj průmysl, ale také například s chybějícími pracovníky a nedostatečnou digitalizací. Jeho orientace na export ho navíc činí silně závislým na vnějším dění. Merz tak bude při své práci jistě čelit nejen pokračujícím potížím čínského hospodářství, ale také Trumpovým obchodním rozmarům.
Od předpokládaného kancléře se navíc čeká daleko víc než jen oprava zadrhlého německého ekonomického motoru. Vysoký zisk AfD ukazuje, že obyvatelé jsou pobouření nezvládnutou migrací. Konzervativní adept na kancléře sice sliboval důrazné kroky v tomto směru, část Němců ale nejspíš ani tak neuvěřila tomu, že je v koalici s dalšími partnery bude schopný prosazovat.
Rýsuje se tandem s Macronem
CDU/CSU by sice teoreticky mohla mít menšinovou vládu a s různými stranami vytvářet rozmanité hlasovací koalice, Německo však teď rozhodně potřebuje stabilitu. A partnerství s AfD, které by uvítali zastánci tvrdé migrační linie, by nejspíš vedlo k rychlému rozkolu uvnitř CDU a do budoucna by mohlo ohrozit samotnou existenci strany. Ostatně je možné, že příklonem k přísné přistěhovalecké politice strana v poslední době nějaké hlasy ztratila, a navíc mobilizovala voliče levice.
Silné německé vedení by se teď ale hodilo i Evropě. Dosavadní kancléř Olaf Scholz tápal nejenom v otázkách podpory Ukrajiny a rozhodnosti vůči Rusku, ale také příliš nefungoval jeho vztah s nejvyšším představitelem druhé nejvýznamnější unijní země, francouzským prezidentem Emmauelem Macronem.
Obojí teď Merz může napravit v době, kdy se Evropa nesnadno sjednocuje v reakci na Trumpovy počiny týkající se války na Ukrajině. Úkolů tak má Merz před sebou tolik, že pro něj bude velmi těžké nepropadnout chuti rychle zalátat největší díry na všech frontách, místo aby se pustil do skutečně hlubokých, nepopulárních a těžko prosaditelných reforem.
