Je Amerika ještě náš spojenec? Musíme být připraveni na to, že spolupracuje s nepřítelem
První týdny druhé Trumpovy administrativy jsou jako z učebnice ultrapravicového stratéga Steva Bannona a spřízněných ideologů. 47. americký prezident zahlcuje veřejný prostor jedním bombastičtějším prohlášením za druhým. Ačkoli systém brzd a rovnováh zajišťuje, že nemůže jednat úplně neomezeně, i tak jeho akce představují vážné zpochybnění domácího i mezinárodního řádu. A Evropě nezbývá, než se ptát: Je Amerika ještě náš spojenec?
Administrativa staronového prezidenta hýří aktivitou. Ruší části administrativy, hrozí spojencům, útočí na média, deleguje pravomoci na soukromé netransparentní subjekty. Je samozřejmě zákonným právem administrativy používat zákonné předpisy svěřených nástrojů k naplňování svého programu. Problém však je, jak tyto nástroje využívá. Nicméně ani to, včetně problematického profilu různých Trumpových nominantů, by nás v Evropě za běžných okolností nemuselo vzrušovat.
Problém je, že nežijeme v běžných časech. V Evropě zuří válka. Válka, kterou začalo Rusko útokem na Ukrajinu, přičemž za nepřítele označilo celý Západ. Po víceméně skrytých náznacích v kampani nyní Trump a jím vyvolení představitelé administrativy předvádějí bizarní tanec, který, bohužel pro Evropu, hraje Rusku přímo do karet.
Kopance transatlantickému spojenectví
Ať už jde o projev viceprezidenta Vanceho na mnichovské konferenci, který víc než cokoliv jiného směřoval k antisystémovým příznivcům Trumpa v Evropě, nejasný postoj k zajišťování míru v Ukrajině, mírová jednání, kdy již dopředu administrativa oznámila klíčové ústupky, nebo nepřizvání Ukrajiny.
Zatím nejnovějším, ale bohužel určitě ne posledním, kopancem transatlantickému spojenectví jsou prohlášení amerického prezidenta doslova opakující obraty ruské propagandy, dle nichž začala válku Ukrajina a prezident Zelenskyj je diktátor ignorující volby, který chce válku prodlužovat, protože na ní profituje. Nepřekvapí pak, že tyto nesmysly opakují i představitelé administrativy.
Často slýcháme, že Trump je obchodník snažící se dosáhnout nejlepších podmínek. Že bombastická prohlášení jsou součástí taktiky a mají protivníka překvapit. Možná to tak funguje v byznysu, ale při jednání s partnery v mezinárodních vztazích takové chování nemůže mít místo. Zde totiž platí, že není důležité jen to, jaké věci jsou, ale také to, jak se jeví. Pokud tedy Trump ukazuje, že jeho evropští spojenci nejsou spojenci, ale protivníci, celý systém oslabuje a podrývá důvěru spojenců. Ti se tak naprosto případně ptají, zda mohou Spojeným státům věřit.
Trump ukončil izolaci Ruska
V mírových časech bychom o tom mohli přemýšlet a psát dlouhé analýzy. Bohužel v mírových časech nežijeme. Trumpovy kroky vedou k posilování Ruska, a to přímo i nepřímo. Přímo tím, že americká administrativa ukončila tříletou izolaci Ruska, s nímž otevřela jednání za podmínek, které jsou pro napadenou zemi nevýhodné. Nepřímo tím, že chaos a zjevně i nedostatek zájmu o dění v Evropě způsobuje fatální nepřipravenost amerických vyjednavačů tváří v tvář nastartované ruské diplomatické mašině.
Jestliže tedy Amerika rétoricky souzní s nepřítelem, vyhrožuje a podporuje politický rozkol Evropy, je na místě se připravit, že s Amerikou jako spojencem již nebudeme moci počítat. Černý scénář se nemusí naplnit, je ale třeba být připraven.
