Porážka Le Penové může být zárodkem jejího prezidentského vítězství za tři roky

Politička z Národního sdružení Marine Le Penové hovoří o pouhém odkladu vítězství.

Politička z Národního sdružení Marine Le Penové hovoří o pouhém odkladu vítězství. Zdroj: Profimedia

V uplynulém týdnu se zdálo, že Marine Le Penová se konečně dočká úspěchu, po kterém marně prahnul už její otec Jean-Marie Le Pen. Rodinné politické ambice ale nakonec jako vždy zabrzdil francouzský volební systém. Dalo by se tak říct, že drama skončilo a Francie je stále zemí, kde krajní pravice skrz barikády odpůrců neprojde. Jenže po tomto hlasování nejspíš zůstane nepříjemná pachuť. Nečekaný krok prezidenta Emmanuela Macrona ukázal, že stabilita důležité unijní země je vratká a její politický systém může snadno vyvolat chaos a paralýzu. A výsledek by nakonec mohl Francouze přivést k otázce, zda je vítězství Le Penové pro Francii skutečně tím největším rizikem.

Macron ve druhém kole voleb získal do velké míry to, co rozpuštěním Národního shromáždění sledoval. Národnímu sdružení Le Penové vzal vítr z plachet a ta teď bude muset více než kdy dřív dumat nad tím, jak onen pověstný skleněný strop do nejvyššího politického patra prorazit. Protože tentokrát se zdálo, že její vítězství je na dohled a zarputilé političce se dokonce rýsuje možnost parlamentní většiny a zisku premiérského postu pro stranického lídra Jordana Bardellu.

Nakonec však nezafungovala snaha Le Penové zbavit partaj extremistické nálepky a antisemitské pověsti a zároveň sbírat body na protiimigračních stanoviscích. Nepomohly ani sliby, že Národní sdružení Francouzům pomůže se snížením životních nákladů a zvrátí či upraví Macronovu nepopulární penzijní reformu. Nezabral ani rezervovaný postoj k Ukrajině. Strana slibovala do jisté míry podporu Kyjeva, odmítala však eskalovat situaci na bojišti vysláním vojáků či využíváním francouzských zbraní k ostřelování cílů na ruském území.

Až se Le Penová a Bardella vzpamatují ze šoku, budou si muset položit otázku, proč i nadále zůstávají pro Francii takovým strašákem, že proti nim ve druhém kole spojili síly kandidáti od pravého středu až po radikální levici. Teoreticky by se mohli ještě více posunout k mainstreamu na místo slabých a rozhádaných Republikánů. Ekonomický program Národního sdružení je sice tradiční pravici velmi vzdálený, ale to patrně ničemu nevadí. Voličská poptávka po štíhlém státu a fiskální přísnosti ve Francii v současnosti prakticky neexistuje.

Vyhlídka na úspěch Le Penové sice poděsila trhy, které se bály neznámého, u lidí si ale politička se svými hospodářskými plány stojí lépe. V průzkumu pro list Financial Times jí v tomto směru věřilo více tázaných než levicovému radikálovi Jeanu-Lucu Mélenchonovi a prezidentovi. Otázkou spíše je, nakolik ještě může Národní sdružení ze své původní polohy uhýbat, aniž by ztratilo autenticitu a přitažlivost protestního hnutí.

Druhou možností Le Penové je setrvat na svých pozicích a počkat, až se Francouzi posunou k ní. A k tomu jí nynější výsledek může nahrát. Řada voličů je zjevně pobouřena spojenectvím rivalů Národního sdružení, které Bardella označil za „alianci hanby“, a jejich důvěra v systém se může dále oslabit. Další škody může napáchat povolební vývoj.

Zatím není jasné, kdo se v zemi ujme vlády, vyjednávání mohou být vleklá. Vítězný levicový blok se hlásí o slovo a Mélenchon volá po tom, aby Macron jmenoval premiérem někoho z Nové lidové fronty. Tato platforma je však velmi široká, zahrnuje socialisty, ekology i komunisty a velkou energii ji stojí už jenom snaha držet pohromadě. Je pravděpodobné, že nutnost uskupení hledat spojence zchladí chutě protlačit do čela vlády někoho z krajního křídla, přestože je nejsilnější složkou.

Navíc i investoři dávali najevo, že se radikální levice bojí ještě o něco víc než Národního sdružení. Francii tak nejspíš čeká vláda nějakého středolevého slepence nebo nejednotného menšinového kabinetu, od něhož nelze čekat ani stabilitu, ani posun země vpřed. Je také otázkou, jak se to projeví na postavení země v rámci Evropské unie a na její zahraniční politice.

Pokud se Macron snažil v posledních měsících stát unijním lídrem a tahounem ukrajinské pomoci, bude teď patrně rád, jestli to nějak doklepe do konce svého funkčního období v roce 2027. A Le Penová nakonec může za tři roky těžit z toho, že se na spoluvládě s prezidentem nepodílí, nepadá na ni zodpovědnost za dění v zemi a zůstává jedinou relevantní opozicí.