Proč rodit děti do takového světa? Extrémně drahé bydlení a penzijní nejistota děsí generaci Z

V diskusích o budoucnosti českého penzijního a hospodářského systému se už dlouho operuje s termínem „mezigenerační solidarita“. Má to být něco, co drží společnost pohromadě jaksi napříč generacemi. Třeba u sociálních demokratů a nyní zejména u ANO a SPD se to interpretuje tak, že stát je dnešním seniorům povinen nejen udržet reálnou úroveň penzí (byť reálné mzdy v době inflační vlny klesly), ale ještě je navyšovat tak, aby se penzisté podíleli na růstu reálných mezd. U obou zmíněných politických stran je to programová priorita z nejvyšších.

Nedávno jsem měl debatu se členy Klubu investorů při Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE), kteří všichni patří do generace Z (obvykle do ní spadají lidé narození v letech 1997–2012 – pozn. red.). A zjistil jsem, že takhle interpretovanou mezigenerační solidaritu nevidí a vůbec celkovým nastavením hospodářské a sociální politiky této i minulých vlád se cítí být poškozováni. A zástupci generace Z dnes formulují své výhrady vůči hospodářské politice státu nikoli z pozice mladického rebelantství, ale na základě kvalifikované analýzy – nestudují nadarmo.

Je mezigenerační solidarita vůči gen Z nastavena spravedlivě?

Naši budoucí ekonomové vidí realitu následovně: Současná politická reprezentace zanedbává priority země ve prospěch uspokojování silného voličského bloku početných poválečných ročníků, i za cenu dluhu. Pro dnešní dvacátníky chystá penzijní vyhlídky, které budou z hlediska náhradového poměru dramaticky horší, než jaké zažívají nynější důchodci. 

A otázky, jež mi tito mladí lidé pokládali, měli gradaci a pointu. Co se dá odpovědět hned na tu první: „Je mezigenerační solidarita vůči naší generaci nastavena spravedlivě?“  

Jednoduchá odpověď je, že to vůči jejich generaci spravedlivě nastaveno není, moji tazatelé mají naprostou pravdu. Jejich obavy však nejsou projevem nějakého „antiseniorismu“, ale racionální reakcí na demografickou a makroekonomickou perspektivu, kterou politická reprezentace odmítá reflektovat v nastavení penzijního systému. Hlavně kvůli vzdálenému horizontu, na němž budou problémy krystalizovat. 

Podle dlouhodobých projekcí Českého statistického úřadu (ČSÚ) prochází česká společnost bez migrace nezvratným procesem stárnutí. Kolem roku 2050 se z produktivního věku kompletně dostanou extrémně silné ročníky takzvaných Husákových dětí ze sedmdesátých let minulého století. Podíl osob starších 65 let v populaci vzroste ze současné necelé pětiny na více než 30 procent. Podle indexu závislosti dnes v České republice připadá na 100 osob v produktivním věku (20–64 let) přibližně 35 seniorů. V polovině tohoto století, kdy bude generace Z na vrcholu svých kariérních sil a kdy se bude připravovat na vlastní odchod do důchodu, se tento poměr zvětší na 60–65 seniorů na 100 pracujících. Matematika průběžného penzijního systému (anglicky označovaného jako „pay-as-you-go“), kde pracující přímo financují stávající důchodce, je v tomto bodě neúprosná. Pokud dnes jeden starobní důchod sponzorují bezmála tři ekonomicky aktivní lidé, v roce 2050 to bude pouhých 1,5 pracovníka.

Parametrické úpravy prvního penzijního pilíře, schválené Fialovou vládou v uplynulých letech, slibuje koalice Andreje Babiše zvrátit. Tím se celý problém nekrytých výdajů na penze v budoucnosti pouze zvýší. Zároveň platí, že mechanismy jako postupné snižování započítávání příjmů do první redukční hranice v letech 2026–2035 (o jedno procento ročně až na cílových 90 procent) znamenají, že stát de facto uzákonil pokles budoucích důchodů v poměru ke mzdám. 

Národní rozpočtová rada (NRR) ve svých zprávách otevřeně varuje, že průměrný náhradový poměr, který se díky mimořádným valorizacím z let minulých vyšplhal na historické maximum kolem 43–45 procent průměrné mzdy, po roce 2050 nezadržitelně klesne k hranici 30–34 procent, tedy bezmála o polovinu. Pro generaci Z to znamená jediné: jejich odvody státu budou generovat výrazně nižší relativní výnos, než jaký teď čerpá generace jejich prarodičů. To není dobrý deal, ale objektivně velmi nespravedlivá mezigenerační solidarita.

Globální konvergence aneb Tlak hladového Východu

Obavy tazatelů během mé debaty na VŠE však přesahují hranice českého penzijního systému. Mladí lidé si uvědomují, že poprvé od druhé světové války čelí západní střední třída reálnému riziku, že se děti nebudou mít materiálně lépe než generace jejich rodičů. 

Fenomén globální mzdové a ekonomické konvergence zčásti už je a teprve bude neúprosný. Dnešní mladý český absolvent totiž není v globalizovaném a plně digitalizovaném světě v izolaci. Když pomineme nadcházející soutěž s AI, v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou – jako je IT, finanční analýza, inženýring či korporátní procesní řízení – mladé Češky a Češi přímo soutěží se stejně starou generací lidí třeba z Indie, kde roční plat zapracovaného juniorního konzultanta je v přepočtu řekněme 100 tisíc korun hrubého. Podle analýz McKinsey bude Asie do roku 2040 generovat 42 procent globálního HDP a zaměstnávat 55 procent celosvětové pracovní síly. 

Vysokoškolsky vzdělaní lidé v Číně nebo Indii mají obrovský sociální a ekonomický „hlad po úspěchu“. Díky investicím do špičkového technologického vzdělání a možnostem vzdálené práce jsou schopni vykonávat vysoce kvalifikované činnosti za zlomek nákladů západoevropského, ale dnes i českého zaměstnance. Pokud chce mladý Čech obhájit mzdu, která je trojnásobná oproti jeho indickému kolegovi z Bengalúru, nemůže spoléhat pouze na zeměpisnou výhodu, že se narodil z pohledu Jihu na Západě. Výsledkem mzdové konvergence bude strukturální tlak na stagnaci reálných mezd střední třídy v rozvinutých zemích a pomalý růst životní úrovně tamtéž. Velmi rád bych se mýlil.

Asijským miliardám nikdy nebudeme schopni konkurovat kvantitou, ale výhradně kvalitou a kreativitou umožňující růst příjmů.

A co alternativní scénář, kdy se uzavřeme v Evropě vůči konkurentům z rozvíjejících se ekonomik? Ten v podstatě z definice vygeneruje ještě horší výsledek z hlediska celkového bohatství, byť distribuce mezi účastníky bude rozdílná. Jak ukazuje příklad Trumpovy Ameriky, nějakou dobu to může být úspěšná cesta, jak získat hlasy.

Nedostupné bydlení jako fakt

Do této rovnice navíc vstupuje ve všech velkých aglomeracích na Západě přítomný, ale v Česku extrémně nabobtnalý problém s nedostupností bydlení. Mezinárodní studie, například Deloitte Gen Z and Millennial Survey, opakovaně potvrzují, že náklady na bydlení jsou pro mladé Čechy absolutní prioritou a největším zdrojem úzkosti. V Česku je situace kvůli rigidnímu stavebnímu řízení a územnímu plánování natolik vyhrocená, že si vlastní bydlení nemůže dovolit zhruba 60 procent zástupců generace Z, což je číslo výrazně převyšující globální průměr. Mladý člověk tak startuje svou ekonomickou dráhu s vědomím, že podstatná část jeho disponibilního příjmu půjde tak jako tak na uspokojení základní potřeby střechy nad hlavou, zatímco zbytek bude zdaněn vysokými odvody na financování stávajícího sociálního a zdravotního systému, z nějž čerpají výhodu „baby boomers“.

Demografický nihilismus: proč do takového světa rodit děti?

Frustrace z této ekonomické pasti ústí u mladé generace v hlubokou existenciální otázku: „Proč máme do takového světa vůbec rodit děti?“ Nejde o projev sobectví nebo pohodlnosti. Data ČSÚ ukazují na bezprecedentní propad porodnosti v České republice, kde úroveň plodnosti poklesla na pouhých 1,28 dítěte na ženu. To jsou mimořádně nízké hodnoty: loni se narodilo 77 tisíc dětí, půl století předtím přišlo na svět 191 tisíc „Husákových dětí“.

Sociologické výzkumy ukazují, že mladé páry děti neodmítají, ale odkládají je kvůli finanční nejistotě a vysokým nákladům včetně drahého bydlení. Kombinace nejistoty a drahoty působí jako velmi spolehlivá antikoncepce. Jistěže je tady i oslabení rodičovství jako sociální normy, jeho odkládání kvůli kariéře, cestování a snaze „si užít“, ale podstata je v zásadě v pocitu zodpovědnosti – pokud lidé dítěti nedokážou garantovat bezpečné zázemí a vysoký standard v dravém, konkurenčním prostředí, raději do rodičovství nejdou. 

Investovat pravidelně od raného věku a diverzifikovat

Studenti vysoké školy se specializací na finance nepřekvapivě zkoušejí nasednout na vlnu kapitalizovaných úspor a investují pravidelně už v průběhu studia, byť po malých částkách. Nemusíte jim vysvětlovat výhody step-up efektu, kdy automaticky zvyšují úložky spolu s růstem příjmu a chytře uloží cokoli navíc, s čím nepočítali. Pro mladého člověka ve fázi postupné akumulace kapitálu není medvědí (klesající) trh katastrofou a pravidelnost spolu se zásadou nikdy se neohlížet zpět a nezkoušet časovat trh je matematicky nejlepším algoritmem.

Zároveň je ale napadá: „Co když praskne technologická bublina a zažijeme japonský scénář po roce 1989, tedy ztracené dekády?“ V Japonsku po prasknutí realitní a akciové bubliny odepisoval index Nikkei 225 desítky procent a na své původní maximum se vrátil až po dlouhých 34 letech! Na to je naštěstí dobrá odpověď: japonský kolaps byl specifický extrémní geografickou koncentrací, Japonsko tehdy tvořilo 45 procent globálního akciového trhu a tamní investoři trpěli silným lokálním patriotismem.

Takže globální diverzifikace je pro gen Zety (i pro starší ročníky) dobrým řešením. Investice do nízkonákladových celosvětových indexových fondů neznamená sázku na jednu zemi nebo jeden sektor. Je to sázka na lidskou vynalézavost a růst globální ekonomiky jako celek.

Paradoxy naší doby

Lidstvo nikdy v dějinách neplodilo děti proto, že mělo stoprocentní jistotu blahobytu. Naopak, demograficko-ekonomický přechod ukazuje, že s rostoucím bohatstvím společnosti porodnost klesá. Jakmile stát převezme skrze penzijní systémy roli institucionálního zabezpečení ve stáří, dítě přestává být ekonomickým aktivem (budoucí pracovní silou na rodinném statku) a stává se „emocionálním luxusem“ a čistým nákladem. Skutečnost, že generace Z o tomto kroku tak hluboce pochybuje, je paradoxně důkazem vysokého civilizačního standardu, nikoli úpadku. I když si na něj zároveň zaděláváme.

Biolog ve mně říká, že tohle je z reprodukčního hlediska klasický příklad vývoje, kdy bude málo potomků, ale budou vysoce opečovávaní. Naopak za císaře pána, v roce 1902, se narodilo přes 333 tisíc dětí. Češi (a tehdy i Němci) měli dětí jako smetí, neboť to byla nejlepší sociální pojišťovna.

Trochu kontraintuitivně platí, že pokud státní penzijní systém pod tlakem demografie selže a promění se z garanta životní úrovně na pouhou minimální dávku proti chudobě, pak sázka na výchovu schopných, vzdělaných a všemi předpoklady pro úspěch vybavených potomků bude z hlediska strategie ta nejlepší dlouhodobá investice a nejlepší „hedge“ proti úpadku západního státu sociálního blahobytu. 

Když to shrnu, tak mezigenerační solidarita v Česku vynucovaná státem skrze vysoké odvody a deficitní přerozdělování proměňuje mladou generaci v rukojmí demografického vývoje. Generace Z má proto plné právo cítit se stávajícím systémem poškozena. Jedinou funkční rovnicí mezigenerační solidarity pro 21. století je vzdělání a kreativita, pravidelné investování s vysokou mírou diverzifikace a – jaké překvapení – vlastní rodina a sociální kapitál. Pokud nastupující elita rezignuje na reprodukci, předpovědi o úpadku naší civilizace se stanou sebenaplňujícím se proroctvím.

Miroslav Zámečník je ekonom, konzultant a publicista. Je hlavním poradcem České bankovní asociace. V minulosti byl například předsedou dozorčí rady Českých aerolinií a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Také vedl Centrum pro ekonomickou analýzu v kanceláři prezidenta Václava Havla a byl zástupcem České republiky ve Světové bance.