Proč strany nezveřejňují své programy? Protože my, voliči, to od nich nechceme
Můžeme si trochu sypat popel na hlavu, alespoň občas. Přestože je mnohem jednodušší svádět některé problémy na politiky, někdy jsme na jejich skutečném začátku my, voliči. Jasným příkladem je současná kauza ohledně nezveřejněných programů velkých stran.
Až na výjimky, jako jsou koaliční Starostové a nezávislí, opoziční Piráti nebo mimosněmovní Motoristé sobě, se politické strany brání zveřejnění programu. Někteří mají zveřejněné priority, jindy známe program strany z koalice, ale ne přímo program kandidujícího subjektu. Dva nejsilnější subjekty, tedy hnutí ANO a koalice Spolu, se však ukázání programu zatím brání.
Odpovědi na dotazy novinářů, proč programy pár měsíců před volbami neznáme, jsou veskrze úsměvné výmluvy. Jedni tvrdí, že připravují něco opravdu velkého, a druzí se zase bojí, že by z jejich programu konkurence opisovala. První je zjevně jen kvůli oddalování, ale uvidíme. Druhá výmluva je až směšná, když dobře víme, jak moc se strany od sebe chtějí odlišit a jak snadno by se na opisování ukazovalo. Ale to snad ani nemá smysl rozebírat, protože je nad slunce jasné, že dobrovolně program zveřejňovat nechtějí.
Celé to není jen o zveřejňování programu, ale také o jeho obsahu. I kdyby strany své programy zveřejnily včas, je velmi pravděpodobné, že by v nich příliš konkrétních návrhů nebylo. Před posledními volbami měly kandidující subjekty v programech spoustu slibů, ale jen velmi málo nápadů, kde na ně všechny vzít peníze. Když se to změřilo, bylo to v řádech jednotek procent textu programů. A často to navíc byly nic neříkající floskule typu „zastavíme zlodějinu“.
Jedna konkrétní malá věc, přes kterou nejede vlak
Není se ale čemu divit, protože my, voliči, to od nich nechceme. Tedy možná bychom rádi program viděli, ale jakmile ho otevřeme, začneme okamžitě hledat tu jednu konkrétní malou věc, přes kterou u nás nejede vlak, a začneme jim za ni nadávat. A platí to pro všechny strany politického spektra stejně. Pokud do programu někdo upřímně napíše, že by mírně zvýšil jednu konkrétní daň, okamžitě je nevolitelný, protože chce zvyšovat daně. Když někdo napíše, že by zrušil jeden konkrétní úřad, tak se na něj sesypeme, že zrovna ten je důležitý, ať škrtá jinde.
Politika je bohužel – ať se nám to líbí, nebo ne – o kompromisech, ale my bychom raději zázraky. Ideálně bychom chtěli nižší daně, vyšší výdaje a nižší dluh. Jenže to nedává smysl, to je nemožné. Parafrází skvělého amerického ekonoma Thomase Sowella pak můžeme zjistit, proč politické strany nezveřejňují programy, nebo v nich radši nepíšou nic konkrétního.
Protože pokud my voliči chceme nemožné, slíbit nám to může jenom lhář. A pokud někdo lhář není, tak nás zbytečně nechce naštvat krutou realitou, a buď mlčí v programu, nebo ho alespoň zveřejní co nejpozději. Samozřejmě jsou i světlé výjimky, ale dobře vědí, že si tím u elektorátu velmi škodí.
V době, kdy jsou naše rozpočty napnuté a hledáme každou korunu, abychom udrželi veřejné finance alespoň trochu v rozumných mezích, je to obrovský problém. A politiku to dělá mnohem více závislou na lidech, které volíme, protože jsou nám sympatičtí, než na programu. Dokud nebudeme chtít slyšet tvrdou pravdu, nesmíme se divit, že se politici budou chtít zveřejňování programu – programově – bránit.