Robert Malecký: A zase ty úniky odposlechů. Podezřelí jsou masírováni ještě před soudem

Policisté odvádějí lobbistu Michala Redla u soudu, který rozhodoval o vazbě pro obviněné v kauze korupce v pražském dopravním podniku, 17. června 2022, Praha.

Policisté odvádějí lobbistu Michala Redla u soudu, který rozhodoval o vazbě pro obviněné v kauze korupce v pražském dopravním podniku, 17. června 2022, Praha. Zdroj: ČTK / Říhová Michaela

Petr Hlubuček jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 o vazbě
Policisté přivádějí podnikatele Pavla Kose k soudu, který rozhodoval o jeho vazbě
3
Fotogalerie

U politických kauz v Česku se poslední dobou stává, že zapáchají dvakrát. Za prvé svou podstatou, což je u korupce a zneužívání veřejných funkcí tak nějak pochopitelné. Horší zpráva je, že je doprovází i smrádek vedlejší daný způsobem, jakým se informace dostávají na veřejnost. A ten bychom si po všech těch letech unikajících odposlechů už snad mohli odpustit.

Ze všeho, co o kauze Hlubuček dosud víme, to vypadá, že policie narazila na zlaté vejce. To, co popisuje jako mafiánskou strukturu spojenou především s hnutím STAN v Praze, skutečně bylo minimálně měsíce, ale spíš několik let předmětem varovných signálů, které ale bral málokdo vážně. Policie dala zjevně dohromady řadu nepřímých důkazů, především v rovině odposlechů. A pak přišlo nepochopitelné selhání.

Z nějakého dosud neznámého důvodu se u většiny údajných korupčníků nepodařilo to, co známe třeba z kauzy Davida Ratha – tedy chytit zločince s miliony korun v ruce. Tam veškerá debata končívá. Místo toho se policisté dostali do situace, kdy do usnesení o zahájení trestního stíhání nebo povolení k domovním prohlídkám, které se dostalo na veřejnost, museli vypisovat úryvky odposlechů, tedy důkazů nepřímých a často sporných. Nebo snad nemuseli? Chtěli?

Co přinutí vyšetřující detektivy, aby šli s kauzou ven v situaci, kdy by si – aspoň laickým okem – stačilo ještě chvilku počkat, a mít důkazy okované a podezřelé s „krabicemi od vína“ v rukou? Možností je víc, a ta pro nás nejpřijatelnější by byla, že hrozilo vyzrazení vyšetřování. Varianta, že šlo o čas, třeba předvolební, nebo si dokonce zahrávající s myšlenkou předčasných voleb na celostátní úrovni, ponecháme jen v rovině spekulací pro příznivce složitých zápletek.

V této situaci vstupují do hry média. Už od dob kauzy Nečas víme, že jdou ráda až na hranici veřejného zájmu u zveřejňování intimních detailů ze života podezřelých. Totéž u kauzy Davida Ratha, kde jsme neradi museli číst intimity z koupelny manželů Kottových. V kauze Hlubuček jsou zase detailní popisy sexuálních praktik spojených s užíváním kokainu, abychom se pokusili být co možná nejdecentnější.

Proč? Opravdu bylo nutné, aby se objevily v usnesení o zahájení stíhání, kde by člověk přirozeně čekal spíš tvrdé důkazy typu kdo, s kým, kde, kdy a za kolik. Kolik předvídavosti člověk potřebuje, aby věděl, že se takovýto špek objeví v médiích za tři, dva, jedna?

Z bezpráví se právo nenarodí. A o tom, že předběžné masírování obviněných prostřednictvím uniklých odposlechů nemá s řádným procesem, jehož přípravná fáze je z principu neveřejná, nic společného, může být těžko spor. Jenže lid nežádá právo nebo spravedlnost, lid žádá krev. A pak jsou zde ještě zájmy vedlejší. Vydavatelských domů na úderných titulcích a čtenosti, účastníků sporu na co nejvýhodnější procesní pozici.

Má-li být vepsání šťavnatých úryvků do policejního usnesení součástí policejní strategie, pak je třeba tuto strategii odsoudit. Je to podobné jako brzce ranní přepadovky spících podezřelých a jejich vláčení v negližé před policejními kamerami, jejichž záznamy se pak nechají uniknout. I to už tu bylo a prošlo to bez trestu.

Tentokrát jsme zase o krok dál. Veřejný zájem na popisu sexuálních praktik a užívání kokainu je spornější než u dřívějších případů, příliš to „křičí“. Úniky už vyšetřuje vrchní státní zastupitelství a nám nezbývá, než mu věřit. A doufat, že se zaměří nejen na to, kdo, komu a kdy dokumenty předal, ale hlavně kdo a proč pikanterie do usnesení vepsal. A zda musel.