Sociální demokracii zbyl jen čas. I ten se chystá promarnit
Ohňostroj marnosti a nepochopení situace, který poslední čtyři roky nad Lidovým domem odpalovala sociální demokracie, pokračuje i po prohraných volbách. Dvě nejviditelnější postavy ČSSD, kterými jsou nyní Jan Hamáček a Jana Maláčová, přesněji řečeno jeho červený svetr a její červená linie, dál tápou, jako by strana dostala běžnou volební facku, a ne knock- -out bezprostředně ohrožující její život. Mohli bychom napsat, že v podpalubí je už voda, zatímco na palubě se řeší, jestli nezdanit některé kajuty milionářskou sazbou, ale to bychom popisovali situaci před pár měsíci. Teď už jsou z lidového Titaniku jen trosky a k řešení je tak leda zasedací pořádek na záchranných člunech.
Končící ministryně práce a sociálních věcí se může docela snadno stát první političkou svého druhu, která opustí rezort hlavní branou ministerstva pod Vyšehradem a plynule se přesune o pár ulic vedle, kde ministerstvo pro blaho lidu provozuje úřad práce. Jistě, je to jen nadsázka, bývalá ministryně se svými kontakty do státní správy se o svou budoucnost bát nemusí a v nejhorším může jít s přítelem Matějem Stropnickým do nějaké té televizní reality show. Pravděpodobnější ovšem je, že se o sebe pokusí postarat sama ve funkci předsedkyně ČSSD. A při vší úctě ke svobodné vůli a úsudku delegátů nadcházejícího sjezdu, strana by tím pouze potvrdila hluboké nepochopení své situace.
ČSSD toho mnoho nezbylo. Ve vládě jí dosluhuje pár ministrů, kteří si pomalu balí kufry. Když nepočítáme výkřiky v kampani, naposledy jsme o nich vážně slyšeli, když Babišovi a Schillerové nepodpořili státní rozpočet na příští rok, což byla symbolická událost přesně s tímto reálným dopadem: žádným. Ve sněmovně strana účast nemá, v Senátu se jí klub rozpadl po posledních volbách. ČSSD nemá peníze a státní příspěvek jí rozpočet příliš nevylepší. Zbylo jí jediné – čas.
Čtyři roky má strana na to, aby se pokusila zmodernizovat svůj program a oslovit voliče. Z catch-all-party, která oslovovala přes třicet procent voličů, se stalo catch-nobody. Existuje oblíbený narativ, že za to může Babišova politika, která vyluxovala bývalé voliče a následně vysála i tvrdé jádro. Plus méně oblíbený, že strana udělala chybu, když v roce 2017 vlezla s Babišem znovu do vlády a pak předváděla kabaret stranického referenda a tenkých červených linií zavírání očí před jeho průšvihy. Na druhou stranu ale nikdo z lidí odpovědných za program neudělal nic pro to, aby tento vývoj zvrátil. Když se teď po volbách loučil ministr kultury Lubomír Zaorálek, řekl, že se o svou budoucnost nebojí. Připomněl, že se může vrátit do akademické sféry a je stále ještě předsedou Masarykovy dělnické akademie. „To je politický institut, který by mohl udělat kus práce, například tím, že budeme zvát po celé republice lidi k diskuzím,“ řekl Deníku N. Ano, mohl. A měl. Už pár let zpátky, jenže to nedělal.
ČSSD už zbyl jen ten čas. Má ho spoustu, čtyři roky do příštích sněmovních voleb by bylo jistě moc, už příští rok jsou komunální, nějaký ten Senát, pak krajské. Co udělá strana, která nechápe vývoj kolem sebe, nezná svoje chyby, nemá lídry – místo toho, aby se v klidu zastavila a dala si pár měsíců na zodpovězení základních otázek? Ano, svolá sjezd za šest týdnů. Současná sociální demokracie v kostce.
Autor je spolupracovník redakce
