Tradiční ekonomie kvůli válce v Íránu ztrácí smysl. Staré modely už neumí vysvětlit dnešní svět

Co si počít, když ekonomika prochází natolik novými strukturálními změnami, že používat minulost k odhadu budoucích výsledků už není možné? Odpovědí není opustit ekonomické prognózy a jít za věštkyní.

Válka v Íránu obrátila ze dne na den globální ekonomický výhled vzhůru nohama. Ropné trasy byly uzavřeny a ceny prudce vzrostly. Každá centrální banka, ministerstvo financí i ekonomický prognostik se snaží najít odpověď na tutéž otázku: Co bude dál?

Než se však vrhneme na vytváření nových prognóz, je třeba si ujasnit, s jakým druhem nejistoty máme co do činění. Jsou naše běžné prognostické nástroje pro takovou situaci dostatečné, nebo jen poskytují falešnou útěchu?

Od poloviny osmdesátých let až do pandemie byla globální ekonomika pozoruhodně stabilní. Inflace byla nízká a předvídatelná. Centrální banky měly věrohodné cíle. Dodavatelské řetězce fungovaly hladce. Geopolitické uspořádání se sice neustále měnilo, ale jen pozvolna. Mechanismy, jimiž se ekonomické šoky šířily, zůstávaly v zásadě neměnné.

V takovém světě standardní přístup k prognózování fungoval dobře: stačilo vytvořit jedinou základní projekci a obalit ji vějířovým grafem znázorňujícím rozsah nejistoty kolem ní. Vějířový graf v podstatě říkal: Víme, jak ekonomika funguje, pouze neznáme přesná čísla. Budoucnost se bude podobat minulosti, plus minus nějaké výkyvy.

Tento svět je pryč.

Pandemie narušila dodavatelské řetězce způsobem, který žádný fixní model nepředpokládal. Nárůst inflace po pandemii byl nejvýznamnějším selháním prognóz centrálních bank za poslední desetiletí. A nyní válka na Blízkém východě způsobuje chaos v energetickém sektoru.

Každá z těchto událostí není jen velkým narušením jinak stabilního systému. Tyto události signalizují změny ve fungování samotného systému.

Když jsou vějířové grafy na nic

Ekonom Frank Knight pochopil důsledky tohoto odlišení už v roce 1921. Riziko je podle něj nejistota, kterou lze kvantifikovat: i když se nedá předpovědět výsledek, známe rozsah možností a můžeme jim přiřadit pravděpodobnosti. Skutečná nejistota – dnes nazývaná knightovská nejistota – je jiná: nelze jí přiřadit pravděpodobnost, protože samotná situace se může měnit způsobem, jejž jsme dosud nezažili. Ekonomika prochází strukturálními změnami, které jsou natolik nové, že vylučují použití minulosti k odhadu budoucích výsledků.

Válka v Íránu je toho ukázkovým příkladem. Věděli jsme, že konflikt na Blízkém východě je možný, a předchozí ropné krize a prudké nárůsty cen energie nám poskytují určité vodítko ohledně důsledků. Konkrétní kombinace aktérů, dynamiky eskalace a důsledků pro globální energetické trhy však nemá obdoby – a právě rozdíly oproti předchozím epizodám jsou klíčové.

Takovou situaci vějířový graf zachytit nedokáže. Vychází z předpokladu, že budoucí nejistotu lze kvantifikovat podle minulých chyb prognóz. Jinými slovy říká: „Znám příběh, jen neznám čísla.“ Pokud je však zpochybněn samotný příběh, širší vějířový graf není řešením.

Jestliže nemůžeme nejistotu redukovat na jediné pravděpodobnostní rozdělení, jak tedy postupovat? Odpovědí není opustit ekonomické prognózy a jít za věštkyní. Je třeba změnit formát. S Romanem Frydmanem z New York University jsme nedávno navrhli systematický přístup, jehož cílem je usměrnit prognózy v situaci knightovské nejistoty.

Místo jedné základní projekce s vějířovým grafem by prognostici měli připravit menší sadu scénářů — nikoli jako pojistku, nikoli jako ozdobu, ale jako strukturované uvažování o skutečně odlišných budoucnostech. Každý scénář by měl obsahovat výklad ekonomické logiky, podmíněnou prognózu, která ukáže, co by následovalo, pokud by se scénář naplnil, a vymezení toho, jaká nová data by posunula hodnocení k jednomu či druhému scénáři. Navrhnout dobré scénáře je ta nejtěžší část, jelikož vyžaduje praktický ekonomický úsudek, nikoli jen statistickou techniku.

Scénáře coby poctivé nástroje 

U války v Íránu by mohlo jít o dva nebo tři scénáře. Například u scénáře geografického ohraničení by konflikt byl nadále lokalizovaný, narušení dodávek ropy dočasné a ceny energie by se během několika měsíců vrátily na předválečnou úroveň. Ve scénáři eskalace by se válka rozšířila, došlo by k poškození energetické infrastruktury, ceny ropy by se ustálily na trvale vyšší úrovni a druhotné dopady na mzdy a inflační očekávání by změnily úvahy o hospodářské politice – nebo by dokonce vyvolaly zásadní přeskupení globálního obchodu s energiemi.

Každý z těchto scénářů předpokládá odlišný vývoj inflace, úrokových sazeb a dynamiky růstu. Zatímco v jediné základní projekci s vějířovým grafem tyto kvalitativně odlišné budoucnosti zachytit neumíme, s pomocí scénářů to možné je.

Některé z hlavních světových centrálních bank se tímto směrem už vydávají, poučeny tvrdou zkušeností s postpandemickým inflačním nárůstem, který překonal všechny vějířové grafy, jež zveřejnily. Zásadní revize ze strany Bank of England pod vedením Bena Bernankeho doporučila vějířové grafy zrušit a nahradit je scénáři.

Přesně to také udělala v březnu Evropská centrální banka (ECB), která nahradila své vějířové grafy třemi alternativními scénáři a výslovně uvedla, že její standardní pravděpodobnostní nástroje „neposkytují spolehlivý obraz o vysoké míře nejistoty“. Jak uvedla prezidentka ECB Christine Lagardeová: „Opět jsme se ocitli v novém světě, jehož obrysy zatím nejsou jasné.“

ECB není jediná. Švédská Riksbank nyní zveřejňuje alternativní scénáře bez přiřazení pravděpodobností. Kanadská centrální banka zašla ještě dál a na začátku roku 2025, kdy nebylo možné věrohodně stanovit jedinou prognózu, zcela upustila od základní projekce.

Nástroje na prognózy v situaci knightovské nejistoty existují. Scénáře nejsou druhořadou náhradou za jedinou prognózu s vějířovým grafem. Když ekonomika prochází strukturálními změnami, jsou scénáře z metodického pohledu poctivým formátem, který dokáže vyjádřit to, co o budoucnosti můžeme a nemůžeme vědět.

V proměnlivém světě se důvěryhodnost nezakládá na tom, že bychom vždy měli pravdu – to nikdo mít nemůže. Důvěryhodnost vychází z transparentního vymezení možných budoucností, jež považujeme za relevantní, z přizpůsobování vlastních názorů s příchodem nových dat a ze skutečnosti, že přijímáme postupy, které jsme dříve avizovali, když se konkrétní scénář naplní.

Zatímco některé centrální banky šly příkladem, velká část prognostické praxe – i ekonomických teorií, na nichž stojí – pořád vychází z jediné základní projekce, jež budoucnost chápe jako pravděpodobnostní repliku minulosti. Když se však struktura ekonomiky mění nepředvídatelnými způsoby, musejí prognostici uznat, že se budoucnost může vyvíjet více směry. Správnou reakcí na knightovskou nejistotu nejsou širší vějířové grafy, ale scénáře, které opravdu berou v potaz, že můžeme vědět pouze to, že se svět změnil, nikoli jakým způsobem.

Morten Nyboe Tabor je spoluzakladatelem a ředitelem INET Center on Knightian Uncertainty v Kodani.