Válka s Íránem hraje do karet Rusku. Těží ze „správné dávky chaosu“

Probíhající vojenský konflikt s Íránem má dalekosáhlé dopady i mimo Blízký východ. Rostoucí ceny ropy a plynu, ale třeba také méně často zmiňovaný nedostatek hnojiv v zemědělství zvýší v mnoha částech světa ekonomické napětí i rizika politické nestability a dalších konfliktů. Pro Rusko však bude konečný „sčot“ v černých číslech. Nevypočitatelný Trump je problém také pro Moskvu, jinak se jí ale v nastalém chaosu povede dobře.

Rusko vojenskou akci proti Íránu vehementně odsoudilo. Přímé kritiky Trumpovy administrativy se sice Vladimir Putin zdržel, nicméně zabití nejvyššího íránského vůdce Chameneího, „vynikajícího státníka“, popsal jako „cynické porušení všech norem lidské morálky a mezinárodního práva“.

Ruské ministerstvo zahraničí útoky o něco diplomatičtěji, přesto ale razantně odsoudilo jako „svévolnou, plánovanou a nevyprovokovanou agresi“. Z jednoho úhlu pohledu tedy pro Rusko válka jako dobrá zpráva nevypadá. Realita je ovšem složitější.

Předivo vztahů, jež Moskvě umožňovalo projektovat svůj obraz jako (stále ještě) globální velmoci, v posledních dvou letech povážlivě prořídlo. Spřátelené režimy v Sýrii a Venezuele padly a nad komunistickou Kubou visí hrozba podobného osudu. 

Také země v někdejším „blízkém zahraničí“ od Střední Asie po jižní Kavkaz jsou čím dál méně ochotny hrát podle moskevských not. Írán teď může být další na řadě – byť zde záleží na tom, jaké konečné dopady bude mít na domácí scénu vojenská intervence. Ta byla zahájena až celé týdny po ukončení poslední vlny masových protivládních protestů a zásadní změnu politických poměrů si za cíl jednoznačně neklade.

Na druhé straně reálný přínos ruského patronátu byl vždy tak trochu sporný. „Klienti“ vztahy nebudovali formou jednosměrné jízdenky do ruského světa, ale spíš s vidinou okamžitých zisků na pozadí slábnoucí americké hegemonie, která geopolitickému oportunismu malých a středních států nedokázala účinně bránit.

Platí to v Africe, v jejíž části už přichází vystřízlivění (Sahel), zatímco jinde vidina nových příležitostí spojená s ostrakizací částí mezinárodního společenství pořád ještě táhne (Tanzanie, po prezidentských volbách loni v říjnu částí mezinárodního společenství izolovaná) podobně, jako tomu dosud bylo s Íránem.

Moskva do partnerství s Teheránem skutečně investovala (včetně vyslání odborníků pracujících na výstavbě dvou nových bloků jaderné elektrárny v Búšehru). Ale doby, kdy ruská válečná mašinerie na Ukrajině závisela na dodávkách íránských šáhidů, jsou již pryč: jejich výrobu už Rusko zvládá samo a výrazněji závislé není ani na dodávkách komponentů. (Drony navíc díky válečným zkušenostem vylepšilo a část know-how Íránu předalo, jak naznačuje chování íránských dronů ve srovnání s předešlými konflikty.)

Objem ruského obchodu s Íránem s důrazem na zemědělské produkty loni dosáhl ne bezvýznamných, ale ani zásadních zhruba pěti miliard dolarů (105,5 miliardy korun).

Pokud dojde na lámání chleba, může Moskva Írán odepsat bez větších materiálních ztrát i reputačních škod – ajatolláhům nedlužila žádný závazek, že jim přispěchá na pomoc. Partnerství tak může skončit sice bez fanfár, ale také bez velkých vrásek z toho, že by Rusko ve svém jižním sousedství mělo v budoucnu co do činění s „prozápadním“ Íránem. To je spíš abstraktní představa, která neodráží, jak dnes geopolitika reálně funguje.

Lesk a bída globálního chaosu

Co je pro putinovský režim v Moskvě skutečným problémem, jsou Spojené státy, jež pod Trumpovou taktovkou sahají k vojenským intervencím mnohem častěji, než Kreml očekával. MAGA je pro něj v tomto ohledu zklamáním. Nejde ani tak o zkormoucené ruské konzervativní kruhy, které se s MAGA mohly cítit na podobné vlnové délce ohledně hájení „tradičních hodnot“ (a v ideologicky ostřejší verzi o společné sebepojímání jako „katechonu“, síly vzdorující antikristovi v podobě dekadentního liberalismu). Teď z těchto kruhů zaznívají obavy formulované třeba Alexandrem Duginem (jehož vliv je však přeceňován), že „další na řadě“ bude Rusko.

Zásadnější je však zklamání pragmatičtějšího, cynického jádra putinovského režimu, jež kalkulovalo, že bude možné s hnutím MAGA manipulovat a štvát ho proti „progresivistické“ Evropě. Hlavně ale měla MAGA podle Rusů rozsévat chaos doma v Americe a tím ji oslabovat – ne ho exportovat do zahraničí jako někdejší neokonzervativci za prezidentství George W. Bushe (byť bez jejich sporné, ale čitelné vize měnit svět k americkému obrazu).

I tady ovšem pro Rusko existuje jak riziko, tak potenciál. Na jedné straně se Trump ukazuje jako nebezpečnější a nevypočitatelnější, než Rusko předpokládalo. S tím bude muset pracovat i ve svých scénářích možného budoucího vyostření konfliktu s Evropou.

Na straně druhé správná dávka chaosu vlévaná do globální politiky jako celku pomáhá vytvářet pole, na němž Moskva umí hrát velmi dobře: podporou podnikavých dobrodruhů v politice a byznysu, budováním ad hoc struktur (wagnerovci či stínová flotila) a obecně nepřímým šířením svého vlivu.

Tři výhody pro Kreml

Ruské obavy z Trumpovy nevypočitatelnosti nejsou pro Evropany špatnou zprávou. Horší je to s dalšími třemi dopady konfliktu na Blízkém východě, které už pro Rusko vycházejí jednoznačně pozitivně.

Ukrajina a evropští spojenci mohou zapomenout na systémy protivzdušné obrany, jež si chtěli od Spojených států koupit (a možná dokonce i na ty systémy, které už zakoupili). Ty měly v jejich obraně a odstrašení Ruska hrát klíčovou roli. Na ně se teď bude stát mnohem delší fronta. Povzbudit to může aspoň evropskou konkurenci, ta ale rostoucí poptávku nebude schopna v dohledné době uspokojit.

Skutečným „jackpotem“ je pro Moskvu rostoucí cena ropy. Ještě nedávno ruský ministr financí Anton Siluanov opatrně, ale jasně varoval, že v důsledku nízkých cen bude potřeba osekat federální rozpočet. Rostoucí cena ropy typu Brent s sebou však táhne vzhůru i cenovku ruské ropy Ural a plní ruskou státní kasu tak, jak nejspíš neočekávali ani největší optimisté.

V prosinci se ruská ropa prodávala za méně než 40 dolarů za barel, teď je to kolem 72 dolarů – bezpečně nad kótou 59 dolarů, na níž byl postavený ruský státní rozpočet na letošní tok. A Brent velmi pravděpodobně poroste i dál, zatímco se sleva, za kterou se oproti němu obchodoval Ural, ztenčuje kvůli zvýšené čínské poptávce.

Ropa se dostala ke 110 dolarům za barel. G7 zvažuje uvolnění rezerv

Průmysl a energetika

S rostoucími světovými cenami se navíc rovněž zvyšuje tlak na uvolnění sankčního režimu na ruskou ropu. První vlaštovkou je dohoda umožňující Indii znovu ji nakupovat, přičemž zastavením jejího obchodování bylo dříve podmíněno zrušení trestního amerického cla na indické exporty.

Zároveň USA zvažují přikročit k obecnějšímu uvolnění sankcí vůči Rusku, aby se jeho ropa načerpaná na tankerech plujících po světových mořích, jež složitě hledá kupce, dostala na trh a omezila tlak na růst cen. Ukrajina a její evropští partneři tak mohou zapomenout na to, že by Spojené státy omezováním prodeje ruské ropy pokračovaly ve vyvíjení ekonomického tlaku na Rusko, který by jej mohl v dohledné době donutit k přijatelné dohodě o příměří.

V ruském zájmu naopak není světová recese, stejně jako otevření trhů íránské ropě, na němž by se budoucí íránský režim mohl domluvit: obojí by ceny ropy tlačilo zpět dolů. Správná dávka chaosu držící ceny ropy co nejvýše a co nejdéle naproti tomu v ruském zájmu je. To může vysvětlovat, proč Moskva i za cenu ohrožení vztahu s Trumpovou administrativou zřejmě zpravodajsky podporuje íránské útoky na americké cíle na Blízkém východě. (V minulosti tak Rusko podporovalo třeba hútíjské rebely útočící na západní obchodní lodě v Rudém moři.)

Další klíčové vojenské potřeby Íránu, zejména protivzdušnou obranu a útočné drony, Rusko pokrýt nemůže, ani kdyby chtělo. Kromě zpravodajských informací a zařízení chránících navigaci pro útočné drony ale může íránskému režimu pomoci, pokud mu bude Rusko dodávat prostředky elektronického boje, které mohou snižovat přesnost a účinnost amerických a izraelských úderů.

Sázka na plyn, hlad a na evropský rozkol

Nejde však jen o ropu. Narušení dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) z Kataru klade otazník nad rozhodnutím EU odstřihnout se plně od ruských dodávek už od roku 2027 a nad zákazem dodávek na základě krátkodobých kontraktů již od dubna tohoto roku.

Kreml cítí příležitost a povzbuzuje tuto nejistotu týkající se bezpečnosti dodávek plynu ledabylými výhrůžkami, že by Rusko mohlo dodávky rázem ukončit samo. Větší zájem o ruský plyn by teď ostatně mohly mít i další země, třeba Turecko.

Perský záliv je ale také klíčovým světovým dodavatelem hnojiv neorganického původu, jež odtud v době kritické pro zemědělský cyklus nemohou být expedována. Plyn z Kataru zase pohání produkci těchto hnojiv například v Indii, kde nyní přerušují výrobu.

Pokud se tyto dodávky nepodaří rychle obnovit, posílí to roli Ruska na světovém trhu s hnojivy, potažmo jeho roli „potravinové mocnosti“ i v regionech důležitých pro Evropu, jako je Afrika. Zároveň to bude živit image Ruska jako odpovědného světového hráče a ochránce „globální většiny“ proti „zlovolné americké hegemonické nadvládě Spojených států“ a touto cestou dál podlamovat jejich globální postavení.

Rusku hraje do karet rovněž další rozepře v transatlantických vztazích i uvnitř Evropské unie. Kritika unijní „neschopnosti“ v české debatě vyvěrá spíš ze sympatií k machistickému stylu zahraniční politiky, který se neohlíží na pravidla a celkové dlouhodobější dopady vlastního jednání.

Jestli je takový způsob jednání v mezinárodní politice v českém zájmu, je sporné. Podstatnější je, že skutečný problém evropské neschopnosti není na straně institucí, ale samotných členských států, které nejsou schopny shodnout se na tom, co je jejich společným zájmem (minimálně by to měla být bezpečná námořní plavba a bezpečné dodávky strategických surovin) a jak za těmito zájmy diplomaticky i vojensky jít.

Hrozí tak, že Evropa ponese významné ekonomické, potažmo politické dopady současného konfliktu, jejž nerozpoutala. A Rusko mezitím zaznamená čistý zisk.