Vláda před necelým měsícem představila sadu opatření, která mají za cíl vrátit české veřejné finance na dlouhodobě udržitelnou trajektorii. Takzvaný konsolidační balíček již přetavila do paragrafového znění, nyní se čeká na vypořádání připomínek. To hlavní však proběhne, až jej kabinet schválí a předloží k projednání poslancům a senátorům.
Teprve v parlamentu se rozhodne, zda je náprava veřejných rozpočtů myšlena vážně. Představený konsolidační balíček je solidním vykročením na cestu, na jejímž konci by mělo v ideálním případě být vynulování strukturálního schodku veřejných rozpočtů. Jedině tak bude fiskální politika opět schopna plnit jednu ze svých nejdůležitějších funkcí, kterou je stabilizace národního hospodářství. V dobách, kdy ekonomika míří do recese, pomoci z ní vybřednout. A naopak když se ekonomika přehřívá a inflace se vzdouvá do nepřijatelných výšin, působit jako chladič.
Jestliže však veřejné rozpočty systematicky generují rok co rok schodky v řádu několika procent HDP, protože svými příjmy nejsou schopny pokrýt výdaje na běžný provoz vládních institucí, těžko mohou fungovat jako stabilizátor. A to je přesně to, o co se skrze konsolidační balíček a další budoucí konsolidační kroky hraje. Bylo zcela očekávatelné, že se bezprostředně po vládní tiskové konferenci z 11. května objeví celá řada zdvižených obočí, nesouhlasných vlnovek, či dokonce strašení veřejnosti, jak deklarované „osekání“ výdajů a navýšení některých daní způsobí kolaps české ekonomiky, lidem dramaticky klesne životní úroveň nebo že rodiny s dětmi přijdou téměř o 200 tisíc ročně.
Jestliže takové výpočtové „psí kusy“ předvádějí opoziční politici, odbory, ale třeba i zaměstnavatelé a jiné profesní skupiny, dá se to pochopit. Každý si chce „uhrát to svoje“. Odborník sice občas žasne, laik se diví, ale jde stále více či méně o politiku, kterou je třeba brát s rezervou. Ve veřejném prostoru se však začínají objevovat názory z odborných kruhů, které si žádají přinejmenším uvedení na pravou míru. Podle jejich původců se české veřejné rozpočty nacházejí v příznivém stavu. Češi se prý jen nechali vyděsit uměle vytvořenou představou, že naše veřejné finance jsou rozvrácené. A to vše prý kvůli vyšší ochotě přijmout zvýšení daní nebo si nechat sáhnout na dotace, důchody a jiné benefity.
Jiní zase tvrdí, že přijímat jakákoli opatření zpřísňující rozpočtovou politiku je chybné. Česká ekonomika se totiž nachází v mírné recesi a vláda by měla dělat vše pro to, aby hospodářství rostlo, což by zároveň obrátilo směr, kterým se v posledních třech letech vydala míra veřejného zadlužení.
Podívejte se na rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Fajn. Oba typy úvah přehlížejí dvě důležité věci: naším problémem jsou opakované a hluboké strukturální schodky a naším problémem je dvouciferná inflace, která bude ruinovat úspory a kupní sílu Čechů druhý rok v řadě. Zlehčování či relativizování těchto faktů může mít v zásadě dva důvody. Buď někomu z hlediska jeho byznysu vyhovuje, když vláda chrlí na trh dluhopisy s „hezkou“ úrokovou sazbou, nebo někdo dosud nedokázal opustit překonané ekonomické paradigma. Jen pro představu, v loňském roce tuzemské banky nakoupily nově vydané vládní bondy za vysoké desítky miliard korun. A na čelných pozicích figurovaly i ústavy, které nepatří mezi čtyři nebo pět největších na tuzemském trhu.
Vláda by měla počítat s tím, že podobné pokusy o torpédování konsolidačního balíčku přijdou i během jeho prosazování v parlamentu. Rozmělnění je tak největší hrozbou, které balíček v příštích měsících bude čelit.
Autor je ekonom a člen Národní rozpočtové rady.
